Kříž, na kterém byl nevinný Ježíš strašlivým způsobem popraven, je místem vrcholného ponížení a opuštěnosti. Kristus, náš Spasitel, si vyvolil kříž, aby na sebe vzal vinu světa a aby na sobě vytrpěl utrpení světa. Tak svou dokonalou láskou přivedl svět zpátky k Bohu. [613-617, 622-623]
​
KOMENTÁŘ
​Bůh nám nemohl projevit svou lásku přesvědčivěji, než že se v osobě Syna dal přibít na kříž. Kříž byl v antice tím nejpotupnějším a nejukrutnějším popravčím nástrojem. Římští občané nesměli být odsouzeni k trestu ukřižováním, ať se provinili jakkoliv závažným zločinem. Bůh tak vstoupil do nejpropastnějšího utrpení lidstva. Od té doby už nikdo nemůže říci: „Bůh neví, jak trpím.“
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​“KKC 613 – 617
Kristova smrt je zároveň velikonoční obětí, která dovršuje definitivní vykoupení lidí skrze beránka, který snímá hříchy světa, a obětí nové smlouvy, která znovu uvádí člověka do společenství s Bohem tím, že ho s ním smířila prostřednictvím krve prolité za všechny na odpuštění hříchů.

Tato Kristova oběť je jediná: dovršuje a převyšuje všechny oběti. Je to především dar samého Boha Otce, který vydává svého Syna, aby nás smířil se sebou. Zároveň je to oběť vtěleného Božího Syna, který dobrovolně a z lásky obětuje vlastní život svému Otci v Duchu svatém, aby napravil naši neposlušnost.

„Jako se totiž celé množství stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky, tak zase poslušností jednoho se celé množství stane spravedlivými“ (Řím 5,19). Svou poslušností až k smrti splnil Ježíš zástupnou úlohu trpícího Služebníka, který „položil svůj život v oběť za vinu“ a „nesl hřích mnohých“, které „tím, že vezme na sebe jejich nepravosti, ospravedlní“. Ježíš napravil naše chyby a podal Otci zadostiučinění za naše hříchy.

Právě láska „až do krajnosti“ (Jan 13,1) dodává Kristově oběti hodnotu vykoupení, odčinění, usmíření a zadostiučinění. Při oběti svého života nás všechny znal a miloval. „Kristova láska nás nutí k tomuto úsudku: Jeden zemřel za všechny, umřeli tedy všichni“ (2 Kor 5,14). Žádný, byť sebesvětější člověk nemohl na sebe vzít hříchy všech lidí a vydat se jako oběť za všechny. To, že v Kristu existuje božská osoba Syna, která přesahuje a zároveň i objímá všechny lidi a ustanovuje ho hlavou celého lidstva, umožňuje jeho vykupitelskou oběť za všechny.

„Svým přesvatým utrpením na dřevě kříže nám zasloužil ospravedlnění“ (sua sanctissima passione in ligno crucis nobis iustificationem meruit), učí tridentský koncil a zdůrazňuje jedinečnou povahu Kristovy oběti jako příčiny věčné spásy. A církev uctívá kříž zpěvem: „O crux, ave, spes unica“ (buď pozdraven, kříži, jediná naděje).

KKC 622 – 623
V tom spočívá Kristovo vykoupení: „přišel… aby dal svůj život jako výkupné za všechny“ (Mt 20,28), to je, aby miloval „svoje … až do krajnosti“ (Jan 13,1), aby byli „vykoupeni“ … „ze svého prázdného způsobu života“, jak ho „zdědili po předcích“ (1 Petr 1,18).

Poslušností své lásky k Otci „až k smrti na kříži“ (Flp 2,8) splnil Ježíš své smírné poslání trpícího Služebníka, který ospravedlní mnohé tím, že vezme na sebe jejich nepravost.“