Učedníci, kteří nejprve ztratili veškerou naději, uvěřili v Ježíšovo zmrtvýchvstání, protože ho po jeho smrti při nejrůznějších příležitostech spatřili, hovořili s ním, a tak poznali, že je živý. [640-644, 656
​
KOMENTÁŘ
​Velikonoční události, které se odehrály v Jeruzalémě roku 30, nejsou žádné vymyšlené příběhy. Ježíšova smrt a domnělý krach jejich společné věci vedly učedníky k tomu, že se rozutekli („My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele“, Lk 24,21) nebo se zabarikádovali za zamčenými dveřmi. Teprve setkání se zmrtvýchvstalým Pánem je vysvobodilo ze strnulosti a naplnilo je nadšenou vírou v Ježíše Krista, Pána nad životem a smrtí.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​“KKC 640 – 644
„Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není tady, byl vzkříšen“ (Lk 24,5-6). První skutečností, se kterou se v rámci velikonočních událostí setkáváme, je prázdný hrob. Sám o sobě není přímým důkazem. Nepřítomnost Kristova těla v hrobě by se dala vysvětlit i jinak. Přesto však byl prázdný hrob pro všechny podstatným znamením. To, že jej učedníci objevili, byl první krok k uznání samé skutečnosti vzkříšení. Tak tomu bylo napřed u zbožných žen, pak i u Petra. „Učedník … kterého Ježíš miloval“ (Jan 20,2), tvrdí, že při vstupu do prázdného hrobu „viděl, že tam leží pruhy plátna“ (Jan 20,6, „viděl a uvěřil“ (Jan 20,8. To předpokládá, že podle stavu, v jakém byl prázdný hrob, poznal, že nepřítomnost Ježíšova těla nemohla být lidským dílem a že se Ježíš nevrátil do pozemského života, jako tomu bylo v případě Lazara.

Marie Magdaléna a zbožné ženy, které šly dokončit nabalsamování Ježíšova těla, jež bylo pohřbeno ve spěchu, protože na Velký pátek večer začínal sobotní klid, se setkaly se Zmrtvýchvstalým jako první. Tak se ženy staly prvními hlasatelkami Kristova zmrtvýchvstání i pro samotné apoštoly. Jim se Ježíš ukázal potom: napřed Petrovi a potom Dvanácti. Petr, který měl posilovat víru svých bratří, uviděl tedy Zmrtvýchvstalého dříve než oni, a na základě jeho svědectví společenství zvolalo: „Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi“ (Lk 24,34).

Vše, co se odehrálo v těch velikonočních dnech, zavazuje každého apoštola — a zvláště Petra — aby budoval novou éru, která začala velikonočním ránem. Jako svědkové Zmrtvýchvstalého zůstávají apoštolové základními kameny při budování jeho církve. Víra prvotního společenství věřících je založena na svědectví konkrétních lidí, křesťanům známých a většinou ještě mezi nimi žijících. Těmito svědky Kristova zmrtvýchvstání je především Petr s Dvanácti, avšak nejen oni: Pavel jasně mluví o více než pěti stech osobách, kterým se Ježíš zjevil najednou, kromě toho Jakubovi a všem apoštolům.

Po takových svědectvích není možné vysvětlovat Kristovo zmrtvýchvstání mimo fyzický řád a neuznat je jako historickou skutečnost. Z faktů vyplývá, že víra učedníků byla podrobena radikální zkoušce tím, že jejich Mistr trpěl a zemřel na kříži, jak jim to sám předem oznámil. Otřes vyvolaný utrpením Páně byl tak veliký, že učedníci (alespoň někteří z nich) neuvěřili hned zprávě o zmrtvýchvstání. Evangelia nám ani zdaleka nepředstavují společenství zachvácené mystickým vzrušením, nýbrž nám líčí, jak byli učedníci skleslí a vystrašení. Proto též nevěřili zbožným ženám vracejícím se od hrobu, a ta slova jim „připadala jako plané řeči“ (Lk 24,11). Když se Ježíš na velikonoční večer zjevil jedenácti apoštolům, „káral je pro jejich nevěru a tvrdost srdce, že nevěřili těm, kteří ho spatřili vzkříšeného“ (Mk 16,14).

I když jsou učedníci postaveni před skutečnost zmrtvýchvstalého Krista, přesto ještě pochybují, tak se jim to zdá nemožné: domnívají se, že vidí ducha. „Pro samou radost však tomu pořád ještě nemohli věřit a jen se divili“ (Lk 24,41). Stejnou zkoušku pochybnosti poznal i Tomáš a při posledním zjevení v Galileji, o němž píše Matouš, „někteří … pochybovali“ (Mt 28,17). Proto neobstojí domněnka, podle níž prý bylo zmrtvýchvstání „výplodem“ víry (nebo důvěřivosti) apoštolů. Právě naopak, jejich víra ve zmrtvýchvstání se zrodila — působením Boží milosti — z přímého zážitku skutečnosti vzkříšeného Krista.

KKC 656
Předmětem víry ve vzkříšení je událost historicky dosvědčená učedníky, kteří se skutečně setkali se Zmrtvýchvstalým , a zároveň tajemně transcendentní (přesažná), poněvadž je vstupem Kristova lidství do Boží slávy.
„