Nanebevstoupení znamená vstup Ježíšova lidství do božské slávy, v níž navěky zůstává s Otcem. Ve svém Synu je nám Bůh lidsky blízký. Nadto Ježíš prohlašuje v Janově evangeliu: „A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě“ (Jan 12,32). [659-667]
KOMENTÁŘ
V Novém zákoně vyznačuje Ježíšovo nanebevstoupení konec čtyřicetidenní mimořádné blízkosti Vzkříšeného s učedníky. V závěru této doby vstupuje Ježíš s celým Lidstvím do Boží slávy. Ježíš Kristus je nyní u Otce a odtud přijde jednoho dne „soudit živé i mrtvé“. Kristovo nanebevstoupení znamená, že Ježíš už není viditelně přítomen na zemi, a přece je tu.
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
KKC 659 – 667
„Tak k nim Pán Ježíš mluvil. Potom byl vzat do nebe a zasedl po Boží pravici“ (Mk 16,19). Kristovo tělo bylo oslaveno hned v okamžiku jeho zmrtvýchvstání, jak to dokazují nové nadpřirozené vlastnosti, jež má jeho tělo od té doby trvale. Avšak během čtyřiceti dní, kdy s učedníky důvěrně jí a pije a učí je o království, zůstává jeho slávy ještě zahalena vnějšími rysy obyčejného lidství. Poslední Ježíšovo zjevení končí nezvratným vstupem jeho lidství do božské slávy, symbolizované oblakem a nebem, kde od té doby sedí po Boží pravici. Později se už jen jednou, zcela výjimečně, ukáže Pavlovi jako „nedochůdčeti“ (1 Kor 15,8) v posledním zjevení, kterým Pavla ustanovuje apoštolem.
To, jak je v té době sláva Zmrtvýchvstalého zastřená, vysvítá z tajemného výroku k Marii Magdaléně: „Ještě jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a oznam jim: ‘Vystupuji k svému Otci a k vašemu Otci, k svému Bohu a k vašemu Bohu’“ (Jan 20,17). To ukazuje, jak rozdílně se projevuje sláva vzkříšeného Krista a sláva Krista povýšeného na pravici Otce. Událost nanebevstoupení, současně historická i přesažná, označuje přechod od jedné ke druhé.
Nanebevstoupení zůstává úzce spojeno se sestoupením z nebe, které se uskutečnilo vtělením. Pouze ten, který „vyšel od Otce“, se může k Otci navrátit: Kristus. „Nikdo nevystoupil do nebe kromě toho, který sestoupil z nebe, totiž Syn člověka“ (Jan 3,13). Lidstvo ponechané svým přirozeným silám nemá přístup do „Otcova domu“, do Božího života a jeho blaženosti. Jedině Kristus mohl otevřít člověku tento přístup, aby nám dal naději, že i my, jeho údy, budeme spojeni v téže slávě tam, kam nás předešel on, jako naše Hlava a jako Prvorozený.
„Já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě“ (Jan 12,32). Vyzdvižení na kříž znamená a ohlašuje vyvýšení při nanebevstoupení a je jeho počátkem. Ježíš Kristus, jediný kněz nové a věčné smlouvy, „nevešel do svatyně, zbudované lidskýma rukama … ale do samého nebe, aby se teď staral o naše záležitosti u Boha“ (Žid 9,24). V nebi vykonává Kristus své kněžství bez přestání, „proto také je schopen přinést navždy spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval“ (Žid 7,25). Jako „velekněz budoucích hodnot“ (Žid 9,11) je středem a hlavním představitelem liturgie, která oslavuje Otce na nebesích.
Kristus teď sedí po pravici Otce. „Pravicí Otce rozumíme slávu a čest božství, kde ten, který existoval jako Boží Syn přede všemi věky jako Bůh a soupodstatný s Otcem, tělesně usedl poté, co se vtělil a co bylo jeho tělo oslaveno.“
Sedět po pravici Otce znamená zahájení Mesiášovy vlády, splněné vidění proroka Daniela o Synu člověka: Od věčného Boha „byla mu dána moc, sláva a království a sloužily mu všechny národy, kmeny i jazyky: jeho moc je moc věčná, a ta nepřestane, jeho království nebude zničeno“ (Dan 7,14). Od této chvíle se apoštolové stali svědky jeho království, které „bude bez konce“.
Kristovo nanebevstoupení označuje definitivní vstup Ježíšova lidství do nebeské slávy, odkud znovu přijde, ale která jej zatím ukrývá před zraky lidí.
Ježíš Kristus, hlava církve, vstupuje před námi do slavného království Otce, abychom my, údy jeho Těla, žili v naději, že jednou s ním budeme na věky.
Protože Ježíš Kristus vstoupil jednou provždy do nebeské svatyně, nepřestává se za nás přimlouvat jako prostředník, který nás ujišťuje, že na nás bude stále vylévat Ducha svatého.
„