Ježíšovi nedokážeme porozumět bez Ducha svátého. V Ježíšově životě se tak jako nikde jinde projevovala přítomnost Božího Ducha, kterého nazýváme Duchem svátým. [689-691, 702-731]
KOMENTÁŘ
Byl to Duch svátý, kdo povolal Ježíše k životu pod srdcem Panny Marie (srov. Mt 1,18), kdo ho veřejně prohlásil za svého milovaného Syna (srov. Lk 4,16-19), kdo ho vedl (srov. Mk 1,12) a kdo mu dával životní sílu až do konce (srov. Jan 19,30). Na kříži Ježíš vydechl svého Ducha. Po svém zmrtvýchvstání daroval učedníkům Ducha svátého (srov. Jan 20,20). Tak přešel Ježíšův Duch na celou církev: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás“ (Jan 20,21).
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
KKC 689 – 691
Ten, kterého Otec „poslal nám do srdce, Duch jeho Syna“ (Gal 4,6), je skutečně Bůh. Je jedné podstaty s Otcem a Synem, je od nich neoddělitelný, jak ve vnitřním životě Trojice, tak ve svém daru lásky světu. Když se však víra církve klaní svaté Trojici, dárkyni života, soupodstatné a nedílné, vyznává též různost osob. Když Otec posílá své Slovo, posílá vždycky svůj Dech: je to společné poslání, v němž se Syn a Duch svatý odlišují, ale jsou neoddělitelní. Objevuje se sice Kristus, viditelný obraz neviditelného Boha, ale je to Duch svatý, který ho zjevuje.
Ježíš je Kristus, „pomazaný“, protože jeho pomazáním je Duch, a všechno, co se děje od vtělení, pramení z této hojnosti pomazání. A konečně, když je Kristus „oslaven“, může i on od Otce poslat Ducha těm, kdo v něho věří: předává jim svou slávu, to je Ducha svatého, který ho oslavuje. Společné poslání se bude od té doby rozvíjet v dětech osvojených Otcem v mystickém Těle jeho Syna: posláním Ducha osvojení bude sjednocovat je s Kristem a dávat jim život v Kristu: „Pojem pomazání napovídá … že mezi Synem a Duchem není žádná vzdálenost. Jako totiž mezi povrchem těla a olejem pomazání nezaznamenává ani rozum, ani počitek žádného prostředníka, tak je také styk Syna s Duchem bezprostřední; takže se ten, kdo vírou navazuje styk se Synem, musí nejprve dotknout oleje. Ve skutečnosti není žádná z osob bez Ducha svatého. Z toho důvodu vyznání víry, že Syn je Pán, se děje u těch, kteří je přijímají, v Duchu svatém. Duch svatý totiž přichází ze všech stran vstříc těm, kdo se přibližují s vírou.“
„Duch svatý“, takové je vlastní jméno toho, kterému se klaníme a kterého oslavujeme s Otcem i Synem. Církev je přijala od Pána a vyznává je při křtu svých nových dětí. Výraz „duch“ překládá hebrejské slovo „ruah“, které původně znamená dech, vanutí, vánek. Právě Ježíš užívá vnímatelného obrazu větru, když chce přiblížit Nikodémovi přesažnou novost toho, který je osobně dechem Božím, božským Duchem. Jinak slova „duch“ a „svatý“ jsou božské přívlastky společné třem božským osobám. Ale spojením obou výrazů označuje Písmo, liturgie a teologická mluva nevýslovnou osobou Ducha svatého — bez možné záměny s ostatními případy užití výrazů „duch“ a „svatý“.
KKC 702 – 707
Od počátku až do „naplnění času“ zůstává společné poslání Slova a Otcova Ducha skryté, ale působí. Boží Duch přitom připravuje dobu Mesiáše a oba, i když ještě nejsou plně zjeveni, jsou v ní již zaslíbeni, aby byli očekáváni a přijati, až se projeví. Proto když církev čte Starý zákon, zkoumá v něm, co nám chce říci o Kristu Duch, „jenž mluvil ústy proroků“. Výrazem „proroci“ míní víra církve v tomto případě všechny, které Duch svatý inspiroval v živém hlásání a při sepisování svatých knih jak Starého, tak Nového zákona. Židovská tradice rozlišuje Zákon (prvních pět knih nebo Pentateuch), Proroky (odpovídající našim dějepisným a prorockým knihám) a Spisy (především poučné a zvláště žalmy).
Boží Slovo a jeho Dech jsou na počátku bytí a života každého tvora: „Je vlastní Duchu svatému vládnout, posvěcovat a oživovat stvoření, protože on je Bůh soupodstatný s Otcem i Synem … Má moc nad životem, neboť jako Bůh uchovává stvoření v Otci skrze Syna.“
„Co se týká člověka, Bůh (to značí i Syn a Duch svatý) ho stvořil vlastníma rukama … a do utvořeného těla vepsal svou vlastní podobu, aby tak i to, co mělo být viditelné, neslo božskou podobu.“
Člověk, zohyzděný hříchem a smrtí, zůstává „k obrazu Božímu“, k obrazu Syna, ale je zbaven „Boží slávy“ a „podoby“. Zaslíbení dané Abrahámovi zahajuje dílo spásy, na jejímž konci sám Syn vezme na sebe „obraz“ a obnoví ho v jeho „podobě“ s Otcem tím, že mu vrátí slávu a Ducha, „který oživuje“.
Proti veškeré lidské naději Bůh slibuje Abrahámovi potomka jako plod víry a moci Ducha svatého. V něm budou požehnány všechny národy země. Tímto potomkem bude Kristus, v němž vylití Ducha svatého shromáždí v jedno „rozptýlené Boží děti“ (Jan 11,52). Přísahou se již Bůh zavazuje, že dá svého milovaného Syna a že dá „slíbeného Ducha svatého … na naše vykoupení, protože si nás Bůh získal jako svůj majetek“ (Ef 1,13-14).
Teofanie [zjevení Boha] osvětlují cestu zaslíbení, od patriarchů k Mojžíšovi a od Jozua až po vidění, která zahajují poslání velikých proroků. Křesťanská tradice vždycky uznávala, že v těchto teofaniích se dávalo vidět a slyšet Boží Slovo zjevené a současně „zahalené“ v oblaku Ducha svatého.