Ježíše sestupuje Duch svátý jako holubice. Prvotní křesťané zakoušeli Ducha svátého jako blahodárné pomazání, jako živou vodu, jako vichřici nebo jako planoucí oheň. Ježíš sám pak mluví o Přímluvci, Utěšiteli, Učiteli a Duchu pravdy. Ve SVÁTOSTECH církve je Duch svátý udělován vkládáním rukou a mazáním olejem. [691- Na 693]
​
KOMENTÁŘ
​Konec potopy a začátek nového života na zemi ohlásila Noemovi holubice, když v zobáku přinesla čerstvý olivový list. Také pohanská antika považovala holubici za symbol lásky. Proto prvotní křesťané okamžitě chápali, proč Duch svátý, ztělesněná Boží láska, sestoupil na Ježíše v podobě holubice ve chvíli jeho křtu v Jordánu. Dnes je holubice po celém světě známá jako znamení míru a je jedním z největších symbolů usmíření lidstva s Bohem (srov. Gn 8,10-11).
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 691 – 693
„Duch svatý“, takové je vlastní jméno toho, kterému se klaníme a kterého oslavujeme s Otcem i Synem. Církev je přijala od Pána a vyznává je při křtu svých nových dětí. Výraz „duch“ překládá hebrejské slovo „ruah“, které původně znamená dech, vanutí, vánek. Právě Ježíš užívá vnímatelného obrazu větru, když chce přiblížit Nikodémovi přesažnou novost toho, který je osobně dechem Božím, božským Duchem. Jinak slova „duch“ a „svatý“ jsou božské přívlastky společné třem božským osobám. Ale spojením obou výrazů označuje Písmo, liturgie a teologická mluva nevýslovnou osobou Ducha svatého — bez možné záměny s ostatními případy užití výrazů „duch“ a „svatý“.

Když Ježíš ohlašuje a slibuje příchod Ducha svatého, nazývá ho „paraklétos“, doslova: „ten, který je přivolán“, „ad–vocatus“ (Jan 14,16.26; 15,26; 16,7). „Paraklétos“ se obvykle překládá „utěšitel“ nebo „přímluvce“, přičemž prvním přímluvcem je Ježíš. Sám Pán nazývá Ducha svatého „Duchem pravdy“.

Kromě jeho vlastního jména, které se nejvíce užívá ve Skutcích apoštolů a v epištolách, nalézáme u svatého Pavla pojmenování: Duch zaslíbení, duch adoptivního synovství, „Duch Kristův“ (Řím 8,9), „Duch Páně“ (2 Kor 3,17), „Duch Boží“ (Řím 8,9.14; 15,19; 1 Kor 6,11; 7,40), a u svatého Petra, „Duch slávy“ (1 Petr 4,14).