Už ve Starém zákoně naplňoval Bůh svým Duchem muže a ženy, takže pozvedali hlas, aby ohlašovali jeho vůli, promlouvali jeho jménem a připravovali národ na příchod Mesiáše. [683-688, 702-720]
​
KOMENTÁŘ
​Ve Starém zákoně si Bůh vyhledával muže a ženy, kteří byli ochotni dát se jím povolat k poslání utěšitelů, vůdců a karatelů svého lidu. Byl to Boží Duch, kdo promlouval ústy Izaiáše, Jeremiáše, Ezechiela a dalších proroků. Jan Křtitel, poslední z těchto proroků, příchod Mesiáše pouze nezasliboval, ale ještě za svého života se s ním osobně setkal a představil ho vyvolenému národu jako osvoboditele z moci hříchu.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 683 – 688
„Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: ‘Ježíš je Pán’“ (1 Kor 12,3). „Bůh poslal nám do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: ‘Abba, Otče!’“ (Gal 4,6). Toto poznání víry je možné pouze v Duchu svatém. Aby se člověk dostal do styku s Kristem, musí se ho nejprve dotknout Duch svatý. Přichází nám vstříc a vzbuzuje v nás víru. V síle našeho křtu, první svátosti víry, nám Duch svatý v církvi niterně a osobně předává život, který má svůj zdroj v Otci a který nám nabízí v Synu: „Křest nám uděluje milost nového zrození v Bohu Otci skrze jeho Syna v Duchu svatém. Vždyť ti, kteří mají Božího Ducha, jsou vedeni ke Slovu, to je k Synu; ale Syn je představuje Otci a Otec jim uděluje neporušitelnost. Proto bez Ducha není možné vidět Božího Syna, a bez Syna se nikdo nemůže přiblížit k Otci, protože poznání Otce, to je Syn a k poznání Božího Syna se dochází skrze Ducha svatého.“

Duch svatý je svou milostí první, kdo v nás probouzí naši víru a nový život, který spočívá v poznání Otce a toho, kterého poslal, Ježíše Krista. Nicméně ve zjevování osob Nejsvětější Trojice je poslední. Svatý Řehoř Naziánský, „Teolog“, vysvětluje tento postup pedagogikou Boží „shovívavosti“: „Starý zákon jasně hlásal Otce, matněji Syna. Nový ukázal Syna a dal zahlédnout božství Ducha. Nyní má mezi námi Duch domovské právo a dává nám, abychom jej viděli mnohem jasněji. Nebylo totiž prozíravé vyhlašovat otevřeně Syna, dříve než se vyznalo Otcovo božství, a přidává Ducha svatého jako další břemeno — lze-li tak říci — dříve než se vyznalo Synovo božství … Jen kráčím vpřed a postupováním ‘od slávy ke slávě’ se světlo Trojice zaleskne v zářivější jasnosti.“

Věřit v Ducha svatého tedy znamená vyznávat, že Duch svatý je jedna z osob Nejsvětější Trojice, téže podstaty s Otcem i Synem: „s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován“ (nicejsko–cařihradské vyznání víry). Proto též bylo třeba se zabývat božským tajemstvím Ducha svatého v trinitární „teologii“. Zde však nám půjde o Ducha svatého v božské „ekonomii“.

Duch svatý působí s Otcem i Synem od začátku až do splnění plánu naší spásy. Ale teprve v „posledních časech“, zahájených vykupitelským vtělením Syna, je Duch svatý zjevován a dáván, poznáván a přijímán jako osoba. Tím tento božský plán dovršený v Kristu, „prvorozeném“ a hlavě nového stvoření, nabude konkrétnosti vylitím Ducha: církev, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla, věčný život.

„Boží nitro nezná nikdo, jen Duch Boží“ (1 Kor 2,11). Avšak jeho Duch, který ho zjevuje, nám dává poznat jeho Slovo, jeho živé Slovo, ale sám sebe nevyslovuje. Ten, který „mluvil ústy proroků“, nám dává slyšet Otcovo Slovo, ale my jej neslyšíme. Poznáváme ho jen podle hnutí, kterým nám zjevuje Slovo a uschopňuje nás, abychom je vírou přijali. Duch pravdy, který nám odhaluje Krista, nemluví sám ze sebe. Takové sebezastínění, jež je vlastní jen Bohu, vysvětluje, proč „svět nemůže přijmout“ Ducha, „poněvadž ho nevidí, ani nezná“, kdežto ti, kdo věří v Krista, ho znají, protože s nimi „zůstává“.

Církev, živé společenství v apoštolské víře, kterou předává, je tedy místem našeho poznání Ducha svatého: — v Písmu, které inspiroval; — v tradici, jejímiž stále aktuálními svědky jsou církevní otcové; — v učitelském úřadu církve, který doprovází svou pomocí; — ve svátostné liturgii, v níž nás Duch svatý prostřednictvím jejích slov a symbolů uvádí do společenství s Kristem; — v modlitbě, v níž se za nás přimlouvá; — v charismatech a službách, jimiž je budována církev; — v projevech apoštolského a misionářského života; — ve svědectví svatých, v němž církev projevuje svou svatost a pokračuje v díle spásy.

KKC 708 – 714
Tato Boží pedagogika se ukazuje zvláště v daru Zákona. Zákon byl dán jako „vychovatel“ k tomu, aby vedl lid ke Kristu. Nicméně neschopnost Zákona spasit člověka, zbaveného božské „podoby“, a hlubší poznání hříchu, které z něho vyplývá, vzbuzují touhu po Duchu svatém. Dosvědčují to vzdechy žalmů.

Zákon, toto znamení zaslíbení a smlouvy, měl řídit srdce i instituce národa, který vzešel z víry Abraháma: „Budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi královstvím kněží, národem svatým“ (Ex 19,5-6). Avšak po Davidovi podlehne Izrael pokušení stát se královstvím jako ostatní národy. Království pak, jak bylo zaslíbeno Davidovi, bude dílem Ducha svatého a bude patřit chudým podle Ducha.

Nedbání Zákona a nevěrnost smlouvě vedou k smrti: přichází vyhnanství, zdánlivé zmaření zaslíbení, ve skutečnosti však tajemná věrnost Boha spasitele a počátek slíbené nápravy, ovšem podle Ducha. Bylo nutné, aby Boží lid prošel tímto očišťováním; vyhnanství již vnáší do Božího plánu stín kříže a „zbytek“ chudých, který se z něho vrací, je jedním z nejprůzračnějších předobrazů církve.

„Hle, já dělám věci nové“ (Iz 43,19). Začínají se rýsovat dvě prorocké linie: jedna se vztahuje na očekávání Mesiáše, druhá na ohlášení nového Ducha; obě směřují k malému „zbytku“ chudých, který v naději očekává „potěšení Izraele“ a „vykoupení Jeruzaléma“ (Lk 2,25.38). Už jsme viděli v předešlém, jak se na Ježíšovi vyplnila proroctví, jež se ho týkala. Zde se omezujeme na ta, v nichž vyniká více vztah mezi Mesiášem a jeho Duchem.

Rysy očekávaného Mesiáše začínají vyvstávat v kapitolách (sbírce proroctví) o Emmanuelovi, („Izaiáš, protože viděl slávu Krista“; Jan 12,41), zvláště v Iz 11,1-2: „Vyrazí ratolest z pahýlu Jesse, výhonek vypučí z jeho kořenů, spočine na něm duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumu, duch rady a síly, duch poznání a bázně před Hospodinem.“

Mesiášovy rysy jsou odhaleny především ve zpěvech o Hospodinovu Služebníku. Tyto zpěvy ohlašují smysl Ježíšova utrpení a ukazují tak způsob, jímž vylije Ducha svatého, aby oživil velké množství: ne zvnějšku, ale tím, že převezme naši „přirozenost služebníků“. Tím, že bere na sebe naši smrt, může nám předat svého Ducha života.

Proto Kristus zahajuje hlásání radostné zvěsti tím, že si přivlastňuje tento úryvek z Izaiáše(Lk 4,18-19): „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně.“