Řecký výraz pro CÍRKEV (latinsky „ekklesia“) znamená vyvolení. My všichni, kdo jsme byli pokřtěni a věříme v Boha, jsme vyvoleni Bohem. Společně tvoříme církev. Kristus je podle Pavlových slov hlavou církve. My jsme jejím tělem. [748-757]
​
KOMENTÁŘ
​Přijímáme-li SVÁTOSTI a nasloucháme-li Božímu slovu, pak žijeme ve společenství s Ježíšem a to je CÍRKEV. Úzké životní společenství všech věřících s Ježíšem líčí Písmo svaté v nových a nových obrazech: jednou hovoří o Božím lidu, podruhé o Kristově nevěstě; církev je nazývána matkou, Boží rodinou neboje přirovnávána ke svatební společnosti. Nikdy však není pouhou institucí, jenom nějakým „církevním úřadem“, který člověk může odsunout stranou. Mohou nás rozčilovat její chyby a nedostatky, ale nikdy se od ní nemůžeme distancovat, protože se Bůh pro ni neodvolatelně rozhodl a protože se od ní navzdory všem jejím hříchům neodvrátil. Církev je Boží přítomností mezi námi lidmi. Už proto bychom ji měli milovat.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 748 – 757
„Kristus je světlo národů. Proto tento posvátný sněm, shromážděný v Duchu svatém, má vřelou touhu hlásáním evangelia všemu stvoření osvítit všechny lidi jasem Kristova světla, které září na tváři církve.“ Těmito slovy začíná „Věroučná konstituce o církvi“ 2. vatikánského koncilu. Tím koncil ukazuje, že článek víry o církvi plně závisí na článcích týkajících se Ježíše Krista. Církev nemá jiného světla, než je světlo Kristovo. Podle oblíbeného přirovnání církevních otců se podobá měsíci, který pouze odráží sluneční světlo.

Článek o církvi také plně závisí na článku o Duchu svatém, který mu předchází. „Protože, když bylo vysvětleno, že Duch svatý je pramen a dárce veškeré svatosti, nyní vyznáváme, že je dárcem svatosti pro církev.“ Podle výroků Otců církev je místem, „kde kvete Duch“.

Věřit, že církev je „svatá“ a „katolická“ a že je „jedna“ a „apoštolská“ (jak dodává nicejsko–cařihradské vyznání víry) je neoddělitelné od víry v Boha Otce, Syna a Ducha svatého. V apoštolském vyznání víry říkáme, že vyznáváme „svatou církev“ (Credo … Ecclesiam), tedy nikoliv „in Ecclesiam“, ne „v církev“, abychom nesměšovali Boha a jeho díla a abychom jasně připisovali Boží dobrotě všechny dary, které vložil do své církve.

Slovo „církev“ (biblické pojmenování „ekklésia“, z řeckého „ek–kalein“ — „svolat“) znamená „svolání“, „shromáždění“. Označuje shromáždění lidu, obyčejně náboženského rázu. Výraz je často užíván v řeckém překladu Starého zákona, když označuje shromáždění vyvoleného národa, které se sešlo před Bohem, především shromáždění u Sinaje, kde Izrael dostal Zákon a kde byl Bohem ustaven jako jeho svatý lid. Tím, že se první společenství těch, kteří věřili v Krista, nazvalo „církev“, vyjádřilo, že se považuje za dědice onoho shromáždění. V církvi Bůh „shromažďuje“ svůj lid ze všech končin země. Výraz „kyriaké“, z něhož vzniklo angl. „church“, něm. „Kirche“ a české „církev“, znamená „ta, jež patří Pánu“.

V křesťanském slovníku výraz „církev“ označuje liturgické shromáždění, ale také místní společenství, nebo všeobecné společenství věřících. Ve skutečnosti jsou tyto tři významy nedílné. „Církev“ je lid, který Bůh shromažďuje z celého světa. Církev existuje v místních společenstvích a uskutečňuje se jako liturgické shromáždění, především eucharistické. Žije z Kristova slova a z jeho těla, a tak se sama stává Kristovým Tělem.

V Písmu svatém nacházíme velmi mnoho obrazů a přirovnání, která navzájem úzce souvisejí; v nich zjevení mluví o nevyzpytatelném tajemství církve. Obrazy ze Starého zákona jsou obměnami základní myšlenky, totiž myšlenky „Božího lidu“. V Novém zákoně nacházejí všechny tyto obrazy nový střed tím, že se Kristus stává „hlavou“ tohoto lidu, a tento lid je tedy jeho Tělem. Okolo tohoto středu se nakupily obrazy, „převzaté ze života pastýřského nebo zemědělského, ze stavby budov nebo také z rodinného života a ze zásnub.“

„Církev je ovčinec, jehož jedinými a nutnými dveřmi je Kristus. Je též stádo, o němž Bůh předpověděl, že bude sám jeho pastýřem; jeho ovce, i když je řídí lidští pastýři, stále vede a živí sám Kristus, dobrý pastýř a nejvyšší pastýř, který dal za ovce svůj život.“

„Církev je obdělávaná půda, Boží pole. Na tom poli roste prastará oliva, jejímž svatým kořenem byli patriarchové a v níž docházelo a dojde ke smíření Židů a pohanů. Nebeský hospodář pěstuje církev jako vybranou vinici. Pravý vinný kmen je kristus, jenž dává život a plodnost větvím, totiž nám, kteří prostřednictvím církve zůstáváme v něm a bez něhož nemůžeme nic dělat.“

„Často je církev nazývána také Boží stavbou. Sám Pán se přimlouvá ke kameni, který stavitelé odhodili, ale který se stal svorníkem. Na tomto základě budují církev apoštolové a z něho má církev svou pevnost a soudržnost. Tato stavba je označována různými názvy: Boží dům, ve kterém bydlí jeho rodina; Boží příbytek v Duchu, „Boží stan mezi lidmi“ (Zj 21,3); ale především svatý chrám, který svatí Otcové opěvují jako zpodobený v kamenných svatyních a který liturgie právem přirovnává ke svatému městu, novému Jeruzalému. Do této stavby jsme jako živé kameny zde na zemi vestavěni také my. Evangelista Jan nazírá toto svaté město, jak při obnově světa sestupuje z nebe od Boha, „vystrojeno jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha“ (Zj 21,2).“

„Dále je církev nazývána též „Jeruzalém pocházející shora“ a „naše matka“ (Gal 4,26). Je popisována i jako neposkvrněná nevěsta neposkvrněného Beránka. Kristus „miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil“ (Ef 5,25-26). Přidružil ji k sobě nezrušitelnou smlouvou a bez ustání jí dává jíst a přeje jí (srov. Ef 5,29).“