Bůh chce CÍRKEV, protože nás nechce zachránit jako jednotlivce, nýbrž jako společenství. Přeje si, aby se celé lidstvo stalo jeho lidem. [758-781, 802-804]
​
KOMENTÁŘ
​Nikdo se nedostane do nebe nějakou asociální cestou. Ten, kdo myslí pouze na sebe a na spásu vlastní duše, žije asociálně. Něco takového není myslitelné ani v nebi ani na zemi. Bůh přece není asociální; není to osamělá a soběstačná bytost ale Trojice. Podle Božího modeluje také člověk orientován na vztahy, sdílení, účast a lásku. Neseme zodpovědnost jeden za druhého.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 758 – 761
Při zkoumání tajemství církve je třeba především uvažovat o jejím původu v plánu Nejsvětější Trojice a o jeho postupném uskutečňování v dějinách.

„Věčný Otec podle zcela svobodného a tajemného záměru své moudrosti a dobroty stvořil celý svět a rozhodl se povznést lidi k účasti na božském životě“, k němuž volá všechny lidi ve svém Synu. „Stanovil, že ty, kteří věří v Krista, svolá vjedno ve svaté církvi.“ Tato „Boží rodina“ se vytváří a postupně uskutečňuje během údobí lidských dějin podle Otcových úradků: církev byla totiž „už od počátku světa předobrazována a podivuhodně připravována v dějinách izraelského národa a ve Starém zákoně; když se naplnil čas, byla založena a stala se zjevnou vylitím Ducha; slavně bude dovršena na konci času“.

„Svět byl stvořen vzhledem k církvi“, říkávali první křesťané. Bůh stvořil svět vzhledem k jeho účasti na svém božském životě; tato účast se uskutečňuje „svoláním“ lidí v Kristu, a toto „svolání“ je církev. Církev je cílem všech věcí; a tak i bolestné události, jako pád andělů a hřích člověka, byly Bohem dopuštěny jen jako příležitost a prostředek k tomu, aby rozvinul veškerou svoji moc a celou nezměrnost lásky, kterou chtěl darovat světu: „Jako je Boží vůle čin a tento čin se nazývá svět, tak jeho úmysl je spása člověka, a ta se nazývá církev.“

Svolání Božího lidu začíná ve chvíli, kdy hřích zničil společenství lidí s Bohem a společenství mezi lidmi. Svolání církve je, takřka, Boží reakce na chaos, který vyvolal hřích. Tato obnova jednoty se uskutečňuje skrytě v lůně všech národů: „V každém národě je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné“ (Sk 10,35).

KKC 802 – 804
Ježíš Kristus „vydal sám sebe za nás, vykoupil nás z každé špatnosti a očistil nás, abychom byli jeho vlastním lidem“ (Tit 2,14).

„Vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu“ (1 Petr 2,9).

Do Božího lidu se vstupuje vírou a křtem. „Všichni lidé jsou voláni do nového Božího lidu“, aby v Kristu „lidé utvořili jednu rodinu a jeden Boží lid“.