CÍRKEV má ve všech národech světa dávat vzklíčit a růst Božímu království, které už započalo v Ježíši. [763-769,774-776, 780]
​
KOMENTÁŘ
​CÍRKEV slouží tomuto království. Není samoúčelná. Pokračuje v díle, které započal Ježíš. Měla by jednat pouze tak, jak jednal Ježíš. Nadále vykonává Ježíšova posvátná znamení (SVÁTOSTI). Šíří Ježíšova slova. Proto je církev přes všechnu svou slabost mocnou částí nebe na zemi.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 763 – 769
Je úkolem Syna uskutečnit Otcův plán spásy v plnosti časů; a to je také důvod jeho „poslání“. „Ježíš začal vytvářet svou církev, když začal hlásat radostnou zvěst, totiž příchod Božího království, které bylo slíbeno odpradávna v Písmě.“ Kristus zahájil nebeské království na zemi, aby splnil Otcovu vůli. Církev je „Kristovo království již dnes tajemně přítomné“.

„Toto království se jasně projevuje lidem v Kristových slovech, v jeho skutcích a v jeho přítomnosti.“ Přijmout Ježíšovo slovo znamená přijmout „samo Boží království“. Zárodek a počátek království je „malé stádce“ (Lk 12,32) těch, které Ježíš přišel shromáždit kolem sebe a jimž se on sám stal pastýřem. Oni vytvářejí opravdovou Ježíšovu rodinu. Ty, které tak kolem sebe shromáždil, učil novému způsobu chování, ale také, jak se mají modlit.

Pán Ježíš dal svému společenství strukturu, která bude trvat až do úplného dovršení království. Je to především volba Dvanácti s Petrem jako jejich hlavou. Tím, že zastupují dvanáct izraelských kmenů, jsou základními kameny nového Jeruzaléma. Skupina dvanácti, ale i ostatní učedníci se podílejí na Kristově poslání, na jeho moci, ale též na jeho osudu. Všemi těmito činy Kristus připravuje a buduje svou církev.

Avšak církev se zrodila hlavně z naprostého sebeobětování Krista za naši spásu; obětování, jež předjímal ustanovením eucharistie a uskutečnil na kříži. Začátek a růst církve „naznačuje krev a voda tryskající z otevřeného boku ukřižovaného Ježíše“; „neboť z boku Krista, zesnulého na kříži, vzešlo obdivuhodné tajemství celé církve“. Jako byla Eva utvořena ze žebra spícího Adama, tak se církev zrodila z probodeného srdce Krista, který zemřel na kříži.

„Když bylo dokončeno dílo, které dal Otec Synovi na zemi vykonat, byl v den letnic seslán Duch svatý, aby stále posvěcoval církev.“ Tehdy „církev veřejně vystoupila před zástupy, kázáním se začalo šířit evangelium mezi národy“. Protože církev je „povolání“ všech lidí ke spáse, je svou přirozeností misionářská, poslaná Kristem ke všem národům, aby z nich učinila učedníky.

Aby církev mohla své poslání uskutečnit, Duch svatý „ji vybavuje a řídí různými hierarchickými a charismatickými dary“. „Tak je církev vybavena dary svého zakladatele, věrně zachovává jeho příkazy lásky, pokory a sebezáporu a přijímá poslání hlásat království Kristovo a Boží a zakládat je u všech národů. Ona sama je zárodek a počátek tohoto království na zemi.“

„Církev … bude dovršena teprve v nebeské slávě“, ve chvíli Kristova slavného návratu. Až do onoho dne „církev se ubírá při svém putování mezi pronásledováními světa a útěchami Boha“. Zde na zemi se cítí ve vyhnanství, daleko od Pána; „touží po dovršeném království a všemi silami doufá a přeje si spojit se ve slávě se svým Králem“. Plné uskutečnění církve — a skrze ni i světa — ve slávě nenastane leč po mnoha zkouškách. Teprve tehdy „budou všichni spravedliví počínaje Adamem — ‘od spravedlivého Ábela až k poslednímu vyvolenému’ — shromážděni ve všeobecné církvi u Otce“.

KKC 774 – 776
Řecké slovo „mystérion“ [tajemství] bylo přeloženo do latiny dvěma výrazy: „mysterium“ a „sacramentum“. V dalším výkladu výraz „sacramentum“ vyjadřuje přiléhavěji viditelné znamení skryté skutečnosti spásy, označené výrazem „mysterium“. V tomto smyslu je sám Kristus tajemstvím spásy: „Není jiného Božího tajemství než Kristus.“ Spasitelné dílo jeho svatého a posvěcujícího lidství je svátostí spásy, která se projevuje a působí ve svátostech církve (které východní církve také nazývají „svatá tajemství“). Sedm svátostí jsou znamení a nástroje, jimiž Duch svatý šíří milost Krista, který je hlavou církve, a ta je jeho tělem. Církev tedy vlastní a sděluje neviditelnou milost, jejímž je znamením. A v tomto analogickém smyslu je nazývána „svátostí“.

„Církev je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva.“ Být svátostí vnitřního spojení lidí s Bohem: to je první účel církve. Protože lidské společenství má své kořeny ve spojení s Bohem, je církev také svátostí jednoty lidského pokolení. Tato jednota v ní už začala, protože církev shromažďuje lidi „ze všech národů, kmenů a jazyků“ (Zj 7,9); zároveň je církev „znamením a nástrojem“ plného uskutečnění této jednoty, která má teprve nastat.

Jako svátost je církev Kristovým nástrojem. V jeho rukou je „nástrojem vykoupení všech“, „všeobecnou svátostí spásy“, skrze kterou Kristus „zjevuje a zároveň uskutečňuje tajemství Boží lásky vůči lidem“. „Je viditelným projektem Boží lásky pro lidstvo“, projektem, který chce, „aby celé lidstvo vytvořilo jeden Boží lid, srostlo v jedno Tělo Kristovo a bylo vybudováno v jeden chrám Ducha svatého“.

KKC 780
Církev je v tomto světě svátostí spásy, znamením a nástrojem společenství Boha a lidí.