CÍRKEV je více než instituce, protože je tajemstvím (MYSTÉRIUM), které je lidské a zároveň božské. [770-773, 779]
​
KOMENTÁŘ
​Opravdová Láska nezaslepuje, naopak dává prohlédnout. S pohledem na CÍRKEV je to stejné: vnějším pohledem vnímáme církev jako pouhou duchovní instituci, s jejími historickými událostmi, ale také omyly a dokonce zločiny – je to církev hříšníků. Tento pohled ale nejde dostatečně do hloubky. Ježíš totiž vyšel nám hříšníkům natolik vstříc, že svou církev nikdy neopouští, i kdybychom ho každodenně zrazovali. Toto nedílné spojení lidského a božského, hříchu a milosti, tvoří tajemství církve. V pohledu víry je proto církev nezrušitelně svátá. -» 132
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 770 – 773
Církev je v dějinách, ale zároveň je přesahuje. Pouze „očima víry“ lze v její viditelné skutečnosti zahlédnout zároveň duchovní skutečnost, nositelku božského života.

„Jediný prostředník Kristus ustanovil a bez přestání udržuje svou svatou církev, společenství víry, naděje a lásky zde na zemi, jako viditelný organismus a jejím prostřednictvím rozlévá pravdu a milost na všechny.“ Církev je zároveň — „společnost vybavená hierarchickými orgány i Kristovo tajemné tělo; — viditelné shromáždění i duchovní společenství; — pozemská církev i církev obdařená nebeskými dary.“ Tyto rozměry tvoří jedinou složenou skutečnost, srůstající z lidského a božského prvku“. Církev „je totiž zároveň lidská i božská, viditelná a přitom vybavená neviditelnými hodnotami, je horlivě činná i oddaná kontemplaci, je přítomna ve světě, a přece jím jen prochází. Tyto vlastnosti církve jsou ve vzájemném vztahu: to, co je v ní lidské, má být zaměřeno k božskému a jemu podřízeno, viditelné k neviditelnému, činnost ke kontemplaci a přítomné k budoucí vlasti, kterou hledáme.“ „Ó pokoro! Ó vznešenosti! Kedarský stane, Boží svatyně; pozemský příbytku, nebeský paláci; blátivá chatrči, královský dvore; smrtelné tělo, světelný chráme; smetí pro pyšné, ale nevěsto Kristova! Jsi snědá, ale krásná, jeruzalémská dcero: i když tě hyzdí námaha a bolest dlouhého vyhnanství, přesto tě krášlí nebeská krása.“

Kristus v církvi uskutečňuje a zjevuje své vlastní tajemství jako cíl Božího plánu: sjednotit v něm vše. Svatý Pavel nazývá snoubenecké spojení Krista s církví „velkým tajemstvím“ (Ef 5,32). Církev se sama stává tajemstvím, protože je spojena s Kristem jako se svým ženichem. Při kontemplaci jejího tajemství svatý Pavel píše: „Kristus je ve vás, naděje na věčnou spásu“ (Kol 1,27).

Takové společenství lidí s Bohem skrze lásku, která „nikdy nepřestává“ (1 Kor 13,8), je v církvi cílem, k němuž směřuje všechno, co je v ní svátostným prostředkem vázaným na tento pomíjivý svět. Struktura církve je zcela zaměřena na svatost Kristových údů. A svatost má cenu potud, pokud je zaměřena na veliké tajemství, v němž Snoubenka odpovídá darem lásky „na nevýslovný dar … Snoubence“. Maria nás předchází jako nevěsta bez poskvrny a vrásky „na cestě svatosti“, která je tajemstvím církve. Z toho důvodu „mariánská“ dimenze předchází dimenzi „petrovskou“.

KKC 779
Církev je zároveň viditelná i duchovní, hierarchická společnost i mystické tělo Kristovo. Je „jedna“, vytvořená z lidského a z božského prvku. Toto je její tajemství, které dokáže přijmout jen víra.