Písmo svaté čteme správně, když se ho modlíme, tedy čteme-li ho s pomocí Ducha svátého, pod jehož vlivem byla Bible sepsána. Je Božím slovem, ve kterém se nám Bůh zásadním způsobem sděluje. [109-119, 137]
​
KOMENTÁŘ
​Bible je jako dlouhý Boží dopis jednomu každému z nás. Proto bychom měli brát Písmo svaté do ruky s velkou láskou a úctou. Nejprve je zapotřebí skutečně si tento Boží dopis přečíst: nevybírat si detaily, a přitom ztrácet ze zřetele celek. Celek bychom měli chápat v pohledu na jeho ústřední bod a tajemství: na Ježíše Krista, o kterém hovoří celá Bible včetně → Starého zákona. Měli bychom tedy číst Písmo svaté s toutéž vírou → církve, s jakou bylo sepsáno. → 491
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 109 – 119
„Protože však Bůh mluví v Písmě svatém prostřednictvím lidí lidským způsobem, musí vykladač Písma svatého, chce-li pochopit, co nám chtěl Bůh sdělit, pozorně zkoumat, co měli svatopisci skutečně v úmyslu vyjádřit a co chtěl jejich slovy zjevit Bůh.“

Abychom pochopili záměr svatopisců, je nutno brát v úvahu poměry v jejich době i jejich kulturu, „literární druhy“ tehdy užívané, způsob chápání, vyjadřování a vyprávění obvyklý v jejich době. „Jinak totiž podávají a vyjadřují pravdu texty v různém smyslu historické, jinak texty prorocké nebo básnické, ještě jinak další druhy slovního projevu.“

Protože Písmo svaté je inspirované, je ještě druhá zásada správného výkladu, neméně důležitá než předchozí, bez níž by Písmo zůstalo mrtvou literou: „Písmo svaté se má číst a vykládat v témž Duchu, ve kterém bylo napsáno.“ Druhý vatikánský koncil uvádí tři měřítka k tomu, aby byl výklad Písma shodný s Duchem, který je inspiroval:

1. Bedlivě přihlížet „k obsahu a jednotě celého Písma“. Ať už jsou knihy, ze kterých se skládá, jakkoli různorodé, je přesto Písmo jedno v síle jednoty Božího plánu, v němž Ježíš Kristus je středem a srdcem, otevřeným od jeho Veliké noci. „Kristovým srdcem je označováno Písmo svaté, které dává poznat Kristovo srdce. Toto srdce bylo před utrpením zavřené, protože Písmo bylo temné. Avšak Písmo se po utrpení otevřelo, takže ti, kteří je už chápou, jsou schopni zvážit a rozeznat, jak mají být vykládána proroctví.“

2. Číst Písmo v „živé tradici celé církve“. Podle jednoho z církevních otců, „Písmo svaté bylo napsáno dříve v srdci církve než v hmotných prostředcích, jimiž je vyjádřeno“ (sacra Scriptura principalius est in corde Ecclesiae quam in materialibus instrumentis scripta). Vždyť církev uchovává ve své tradici živou paměť Božího slova a Duch svatý jí poskytuje duchovní výklad Písma (… „podle duchovního smyslu, jímž Duch obdařuje církev“).

3. Přihlížet k „analogii víry“. Výrazem „analogie víry“ míníme spojitost pravd víry mezi sebou a v celkovém plánu zjevení.

Podle starobylé tradice lze rozlišovat dva smysly Písma: literární a duchovní, který se dále dělí na alegorický, morální a anagogický. Hluboký soulad všech čtyř smyslů zaručuje zachování všeho bohatství Písma při jeho živé četbě v církvi.

Literární smysl. To je smysl vyznačený slovy Písma a odhalený exegezí, která se řídí pravidly správného výkladu. „Všechny smysly (Písma svatého) mají svůj základ ve smyslu literárním.“

Duchovní smysl. Protože Boží plán je jednotný, mohou sloužit jako znamní nejen text Písma, nýbrž i věci a události, o kterých mluví. 1. Alegorický smysl. Můžeme dosáhnout hlubšího pochopení událostí, chápeme-li jejich význam v Kristu; tak přechod Rudým mořem je znamením Kristova vítězství a tím také křtu. 2. Morální smysl. Události vyprávěné v Písmu nás mají vést ke správnému jednání. „Bylo to napsáno jako poučení pro nás“ (1 Kor 10,11). 3. Anagogický smysl. Je stejně možné vidět věci a události v jejich věčném významu, který nás vede vzhůru (řecky: „anagoge“) k naší nebeské vlasti. Tak je církev na zemi znamením nebeského Jeruzaléma.

Jedno středověké distichon shrnuje takto význam čtyř smyslů: Literární smysl učí, co se stalo, alegorický, v co věřit, morální, jak jednat, a anagogický, kam směřovat. Littera gesta docet, quid credas allegoria, Moralis quid agas, quo tendas anagogia.

„Je povinností exegetů přispívat podle těchto pravidel k pronikavějšímu pochopení a výkladu smyslu Písma svatého, aby na základě předběžné vědecké práce dozrál úsudek církve. Neboť všechno z oboru výkladu Písma nakonec podléhá posouzení církve, která plní božský příkaz a službu uchovávat a vykládat Boží slovo.“ „Nevěřil bych evangeliu, kdyby mě k tomu nepohnula autorita katolické církve.“

KKC 137
Výklad inspirovanýcn knih Písma musí především soustředit pozornost na to, co chce Bůh prostřednictvím svatých autorů (či svatopisců) zjevit k naší spáse. „Co je dílem Ducha, nelze plně chápat leč pod vlivem Ducha.“