Odpovídat Bohu znamená věřit mu. [142-149]
​
KOMENTÁŘ
​Ten, kdo chce věřit, potřebuje „chápavé srdce“ (1 Král 3,9). Bůh nás oslovuje nejrůznějšími způsoby. V každém setkání dvou lidí, v každém hlubokém zážitku z přírody, v každé zdánlivé náhodě, v každé výzvě i v každém trápení se ukrývá Boží výzva. A Bůh k nám promlouvá ještě zřetelněji svým slovem nebo hlasem našeho svědomí. Obrací se na nás jako na své přátele. Proto bychom mu také měli jako přátelé odpovídat a věřit mu, dát mu naprostou důvěru, neustále se učit, jak mu lépe rozumět, a bez výhrad přijímat jeho vůli.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 142-149
Svým zjevením „oslovuje neviditelný Bůh ze své veliké lásky lidi jako přátelé a stýká se s nimi, aby je pozval a přijal do svého společenství“. Přiměřenou odpovědí na toto pozvání je víra.

Vírou člověk plně podřizuje Bohu svůj rozum i vůli. A celou svou bytostí dává svůj souhlas Bohu, který se zjevuje. Tuto odpověď člověka Bohu nazývá Písmo svaté „poslušností víry“.

Poslouchat ve víře znamená svobodně se podřídit slyšenému slovu, protože jeho pravdivost zaručuje Bůh, který je pravda sama. Vzorem této poslušnosti, jak nám ji předkládá Písmo svaté, je Abrahám. Jejím nejdokonalejším uskutečněním je Panna Maria.

List Židům při oslavné chvále víry předků zvláště zdůrazňuje Abrahámovu víru: „Protože Abrahám věřil, uposlechl(Boží) výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení; vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde“ (Žid 11,8). Věřil, a proto žil v zaslíbené zemi jako cizinec a poutník. Také Sára věřila, a proto mohla počít syna, který jí byl zaslíben. A konečně Abrahám šel obětovat svého jediného syna, protože věřil.

Abrahám tak uskutečňuje definici víry, jak ji podává list Židům: „Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčením o věcech, které nevidíme“ (Žid 11,1). „Abrahám Bohu uvěřil, a bylo mu to uznáno za spravedlnost“ (Řím 4,3). Díky této silné víře se Abrahám stal „otcem“ všech, kdo věří (Řím 4,11.18).

Starý zákon přináší hojná svědectví takové víry. List Židům chválí příkladnou víru předků, kteří kvůli ní „došli uznání“ (Žid 11,2.39). Nicméně „Bůh nám přichystal něco lepšího“: milost víry v jeho Syna Ježíše, „od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti“ (Žid 11,40; 12,2).

Panna Maria naplňuje poslušnost víry mnohem dokonaleji. Maria s vírou přijala zvěstování a příslib, který jí oznámil anděl Gabriel, když věřila, že „u Boha není nic nemožného“ (Lk 1,37), a tím, že dala svůj souhlas: „Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38). Alžběta ji pozdravila takto: „Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána“ (Lk 1,45). Pro tuto víru ji budou oslavovat všechna pokolení.

Mariina víra během celého jejího života až do poslední zkoušky, kdy Ježíš, její Syn, zemřel na kříži, nikdy nezakolísala. Maria nepřestávala věřit, že „se splní“ Boží slovo. Proto církev v Marii uctívá nejčistší uskutečnění víry.