Víra je vědění a důvěra. Charakterizuje ji sedm znaků:
Víra je výslovný Boží dar, který dostáváme, pokud o něj vroucně prosíme.
Víra v Ježíše je nadpřirozená síla, kterou nezbytně potřebujeme k dosažení spásy.
Víra vyžaduje svobodnou vůli a jasný rozum člověka, které odpovídají na Boží pozvání.
Obsah víry je absolutně jistý, protože má základ v Ježíši Kristu.
Víra zůstává nedokonalá, dokud nenabude účinnosti láskou.
Víra roste, nasloucháme-li stále pozorněji Božímu slovu a jsme-li s Bohem v živém rozho¬voru prostřednictvím modlitby.
Víra nám dává už nyní ochutnat nebeskou radost.
[153-165, 179-180, 183-184]

​
KOMENTÁŘ
​Mnozí tvrdí, že jim nestačí věřit, že potřebují vědět. Slovo „věřit“ má ale dva naprosto odlišné významy.
Když se parašutista zeptá letištního zřízence: „Je padák dobře zabalený?“ a tázaný jen tak přes rameno utrousí: „Ach, doufám, že ano“, parašutista se s tím jistě nespokojí, protože to chce opravdu vědět. Jestliže ale poprosil o zabalení padáku svého dobrého přítele, ten mu na stejnou otázku odpoví: „Ano, udělal jsem to osobně. Můžeš se spolehnout!“ A parašutista tentokrát odpoví: „Ano, věřím ti.“ Taková víra znamená mnohem víc než vědění, znamená jistotu.

​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 153-165
Když svatý Petr vyznává, že Ježíš je Kristus, Syn Boha živého, Ježíš mu říká: „…nezjevilo ti to tělo a krev, ale můj nebeský Otec“ (Mt 16,17). Víra je Boží dar, nadpřirozená ctnost, kterou vlévá Bůh. „K tomu, aby se nám dostalo této víry, je potřebná předcházející a pomáhající Boží milost a vnitřní pomoc Ducha svatého, aby se on dotkl srdce a obrátil je k Bohu, otevřel duchovní zrak a dal ‘všem, aby s radostí souhlasili s pravdou a věřili v pravdu’.“

Není možné věřit bez milosti a vnitřní pomoci Ducha svatého. Není ovšem méně pravdivé, řekneme-li, že věřit je ryze lidský úkon. Není totiž v rozporu ani s lidskou svobodou, ani s rozumem, věnuje-li člověk důvěru Bohu a přijme-li pravdy, které zjevil. I v mezilidských vztazích neodporuje naší důstojnosti věřit tomu, co nám druzí říkají o sobě a o svých úmyslech, a důvěřovat jejich slibům (jako např. když muž a žena uzavírají sňatek), aby se tak navázaly vzájemné vztahy. Tím méně tedy odporuje naší důstojnosti „s vírou plně podřídit svůj rozum a svou vůli Bohu, když se zjevuje“, a tak s ním navázat důvěrný vztah.

Lidský rozum a vůle ve víře spolupracují s Boží milostí: „Víra je úkon rozumu, který na rozkaz vůle, pohnuté k tomu Bohem skrze milost, souhlasí s božskou pravdou.“

Důvodem k víře není skutečnost, že se zjevené pravdy jeví jako pravdivé a pochopitelné ve světle našeho přirozeného rozumu. Věříme „pro autoritu samého Boha, který se zjevuje; on se totiž nemůže mýlit, ani nás nemůže klamat“. „A přece, aby naše poslušné podřízení se víře odpovídalo rozumu, Bůh chtěl, aby vnitřní pomoc Ducha svatého byla doprovázena vnějšími důkazy jeho zjevení.“ Tak zázraky Krista i světců, proroctví, rozšíření a svatost církve, její plodnost a její stálé trvání „jsou naprosto bezpečnými znameními Božího zjevení, přizpůsobenými pro chápání všech“, jsou to „důvody věrohodnosti“, které ukazují, že souhlas, že souhlas víry není „nějaké slepé hnutí ducha“.

Víra je jistá, jistější než jakékoliv lidské poznání, protože má svůj základ ve slově samého Boha, který nemůže lhát. Zajisté se zjevené pravdy mohou jevit lidskému rozumu a zkušenosti temné, ale „jistota, kterou dává božské světlo, je větší než ta, kterou skýtá světlo přirozeného rozumu“. „Deset tisíc potíží nevytváří jedinou pochybnost.“

„Víra se snaží pochopit“; je příznačným rysem víry, že věřící chce lépe poznat toho, v něhož uvěřil, a lépe chápat, co on zjevil; pronikavější poznání bude opět vyžadovat větší víru a stále vroucnější lásku. Milost víry otevírá „srdce“ (Ef 1,18) pro živé pochopení obsahu zjevení, to je celého Božího plánu a tajemství víry, souvislostí mezi nimi a Kristem, středem zjeveného tajemství. „Aby se i nadále prohlubovalo porozumění Božím zjevením, týž Duch svatý stále zdokonaluje víru svými dary.“ A tak podle výroku sv. Augustina „věřím, abych chápal, a chápu, abych lépe věřil“.

Víra a věda. „I když je víra nad rozumem, nikdy nemůže být opravdový rozpor mezi vírou a rozumem. Poněvadž tentýž Bůh, který zjevuje tajemství a sděluje víru, vložil také do lidského ducha světlo rozumu; tento Bůh nemůže ani popřít sám sebe, ani pravda nemůže odporovat pravdě.“ „Když se tedy provádí metodické bádání ve všech vědních oborech skutečně vědecky a podle mravních zásad, nebude nikdy ve skutečném rozporu s vírou, protože věci světské i věci víry pocházejí od jednoho a téhož Boha. Kdo se snaží pokorně a vytrvale zkoumat tajemství skutečnosti, ten je, třeba i nevědomky, jakoby veden Bohem, který udržuje všechny věci a působí, že jsou to, co jsou.“

Aby odpověď víry, kterou dává člověk Bohu, byla lidská, musí být dobrovolná; „nikdo nemá být nucen k přijetí víry proti své vůli. Vždyť přece úkon víry je už svou povahou dobrovolný.“ „Bůh povolává lidi, aby mu sloužili v duchu a pravdě, takže jsou vázáni ve svědomí, ale nejsou nuceni… To se v nejvyšší míře ukázalo na Ježíši Kristu.“ Vždyť Kristus vybízel k víře a k obrácení, ale nikoho k tomu nenutil. „Vydal svědectví pravdě, nechtěl ji však násilím vnucovat těm, kteří se proti ní stavěli. Vždyť jeho království se neprosazuje údery meče, ale uskutečňuje se svědectvím a nasloucháním pravdě a roste láskou, jíž Kristus povýšený na kříž lidi k sobě přitahuje.“

Věřit v Ježíše Krista a v toho, který ho poslal pro naši spásu, je nezbytné k tomu, abychom byli spaseni. „Protože ‘bez víry se však Bohu nelze líbit’ (Žid 11,6) a stát se jeho dětmi, nikdo bez ní nemůže být ospravedlněn a nikdo nedosáhne věčného života, jestliže v ní ‘nevytrvá až do konce’ (Mt 10,22; 24,13).“

Víra je nezasloužený dar, který Bůh zdarma dává člověku. Tento neocenitelný dar nesmíme ztratit. Svatý Pavel proto klade na srdce Timotejovi, aby „bojoval dobrý boj a měl přitom víru a dobré svědomí. Někteří lidé se ho zbavili, a proto ztroskotali ve víře“ (1 Tim 1,18-19). Abychom žili, rostli a vytrvali ve víře až do konce, musíme ji živit Božím slovem; musíme prosit Pána, aby nám v ní dával růst, musí se projevovat „láskou“ (Gal 5,6), udržovat se nadějí a musí být zakořeněna ve víře církve.

Víra nám dává jakoby předem zakoušet radost a světlo blaženého patření, cíl našeho putování zde na zemi. Tehdy uvidíme Boha „tváří v tvář“ (1 Kor 13,12), „tak, jak je“ (1 Jan 3,2). Víra je tedy již začátek věčného života. „Už nyní nazíráme dobrodiní víry jako odlesk v zrcadle, je to jako bychom již vlastnili úchvatné věci, o nichž nás víra ujišťuje, že je budeme jednoho dne zakoušet.“

Nyní však „v Boha jen věříme, ale dosud ho nevidíme“ (2 Kor 5,7) a poznáváme Boha „jen jako v zrcadle, nejasně“ (1 Kor 13,12). Víra ozařovaná tím, v něhož věří, bývá často prožívána v temnotě. Víra může být podrobena zkoušce. Zdá se, že svět, v němž žijeme, je velmi vzdálen tomu, o čem nás ujišťuje víra; styk se zlem a utrpením, nespravedlností a smrtí, odporuje radostné zvěsti; to vše může zviklat naši víru a stát se pro ni pokušením.

V těch okamžicích se musíme obracet ke svědkům víry: K Abrahámovi, který „ačkoli už nebylo naděje… přece doufal a uvěřil“ (Řím 4,18); k Panně Marii, která se „ubírala cestou víry“, a dospěla až do „noci víry“, když se podílela na utrpení svého Syna a na noci jeho hrobu; a k mnoha jiným svědkům víry. „Nesmírné je množství těch, kteří se na nás dívají! Odhoďme proto všechno, co by nás mohlo zatěžovat, hřích, do kterého se (člověk) snadno zaplete, a vytrvale běžme o závod, který je nám určen. Mějme oči upřeny na Ježíše: od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti“ (Žid 12,12).

KKC 179-180
Víra je nadpřirozený Boží dar. Člověk potřebuje vnitřní pomoc Ducha svatého, aby věřil.

„Věřit“ je lidský úkon, vědomý a dobrovolný, který plně odpovídá důstojnosti lidské osoby.

KKC 183-184
Víra je ke spáse nezbytná. Sám Pán to tvrdí: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen“ (Mk 16,16).

„Vírou předem vychutnáváme poznání, které nás učiní blaženými v budoucím životě.“