Ten, kdo věří, usiluje o osobní vztah s Bohem a je ochoten věřit Bohu všechno, co o sobě projeví (zjeví). [150-152]
​
KOMENTÁŘ
​Na počátku víry bývá často nějaký otřes nebo nepokoj. Člověk cítí, že viditelný svět a obvyklý běh událostí ještě nemůže znamenat úplně všechno. Uvědomuje si, že se ho dotklo tajemství. Vydává se po stopách, které ho přivádějí k Bohu, postupně nabývá důvěry oslovit Boha a nakonec s ním ve svobodě navazuje vztah. … Musíme věřit Ježíšovi, Božímu Synu, chceme-li se dovědět, co nám Bůh hodlá sdělit. Věřit tedy znamená říci ano Ježíšovi a vsadit celý svůj život na jeho kartu.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 150-152
Víra je především osobní přilnutí člověka k Bohu; a zároveň neodlučně je svobodným souhlasem s celou pravdou, kterou Bůh zjevil. Křesťanská víra se liší od víry v nějakou lidskou osobu tím, že je osobním přilnutím k Bohu a souhlasem s pravdou, kterou zjevil. Je dobré a správné naprosto se svěřit Bohu a bezvýhradně věřit tomu, co říká. Bylo by lehkomyslné a klamné mít takovou víru v nějakého tvora.

Pro křesťana je víra v Boha neoddělitelně spojena s vírou v toho, kterého Bůh poslal, v jeho milovaného Syna, v němž se mu zalíbilo a o němž nám Bůh řekl, abychom ho poslouchali. Sám Pán řekl svým učedníkům: „Věřte v Boha, věřte i ve mne“ (Jan 14,1). Můžeme věřit v Ježíše Krista, protože on sám je Bůh, Slovo, které se stalo tělem: „Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu“ (Jan 1,18). Protože „viděl Otce“ (Jan 6,46), jen on ho zná a může ho zjevit.

Nelze věřit v Ježíše Krista, jestliže člověk nemá podíl na jeho Duchu. Právě Duch svatý zjevuje lidem, kdo je Ježíš. Vždyť „jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: ‘Ježíš je Pán’“ (1 Kor 12,3). „Duch totiž zkoumá všecko, i hlubiny Boží. …Tak ani Boží nitro nezná nikdo, jen Duch Boží“ (1 Kor 2,10.11). Jen Bůh úplně poznává Boha. Věříme v Ducha svatého, protože je Bůh. Církev nepřestává vyznávat svou víru v jediného Boha: Otce, Syna a Ducha svatého.