Nikdo nemůže věřit jen tak pro sebe, stejně jako nikdo nemůže žít jen tak pro sebe. Víru přijímáme od -> CÍRKVE a žijeme ji společně s lidmi, se kterými se o ni dělíme. [166-169, 181]
KOMENTÁŘ
Víra je tou nejintimnější věcí člověka, a přece není jeho soukromou záležitostí. Ten, kdo chce věřit, musí se učit říkat „já“ stejně jako „my“, protože víra, kterou by člověk nedokázal sdělovat a sdílet, by byla proti zdravému rozumu. Jednotlivý věřící člověk připojuje svůj svobodný souhlas k „věříme“ CÍRKVE. Od ní víru přijal. Byla to ona, která nesla víru staletími až k němu, chránila ji před pokřivením a dávala jí vždy znovu zazářit. Víra je proto podílem na společném přesvědčení. Víra druhých lidí mě nese, stejně jako oheň mé víry může nadchnout a posilovat druhé.
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
KKC 166-169
Víra je osobní úkon: je to svobodná odpověď člověka Bohu, který se mu zjevuje. Víra však není nějaký osamocený čin. Nikdo nemůže věřit sám, tak jako nikdo nemůže žít sám. Nikdo si sám nedal víru, tak jako si nikdo sám nedal život. Věřící dostal víru od druhých a má ji také druhým předávat. Naše láska k Ježíši a k lidem nás nutí mluvit s nimi o naší víře. Tak je každý věřící článkem ve velkém řetězu věřících. Nemohu věřit, aniž bych se neopíral o víru druhých, a svou vírou pomáhám druhým nést jejich víru.
„Věřím“ (apoštolské vyznání víry): to je víra církve, kterou osobně vyznává každý věřící, zvláště při křtu. „Věříme“ (nicejsko-cařihradské vyznání víry v řeckém originále): to je víra církve, kterou vyznávají biskupové shromáždění na koncilu nebo liturgické společenství věřících v běžném životě. „Věřím“: tak také církev, naše matka, odpovídá Bohu svou vírou a učí nás říkat „Věřím“, „Věříme“.
Je to především celá církev, která věří, a tak nese, živí a podpírá mou víru. A je to především zase církev, která vyznává všude Pána („Po celém světě vyznává tě tvá církev,“ zpíváme v Te Deum); s ní a v ní také my jsme unášeni a vedeni, abychom vyznali „Věřím“, „Věříme“. Křtem dostáváme od církve víru a nový život v Kristu. V římském rituálu se ten, kdo křtí, ptá katechumena: „Co žádáš od Boží církve?“ Odpověď zní: „Víru.“ „Co ti dá víra?“ „Věčný život.“
Spása pochází jen od Boha; protože ale přijímáme život víry skrze církev, pak je církev naší matkou: „Věříme v církev jako matku našeho nového zrození, a ne jako by církev byla původkyní naší spásy.“ Protože je církev naší matkou, je také vychovatelkou naší víry.
KKC 181
„Věřit“ je církevní úkon. Víra církve předchází, rodí, udržuje a živí naši víru. Církev je matka všech věřících. „Nikdo nemůže mít Boha Otcem, není-li jeho matkou církev.“