Ve víře nejde o prázdná slova, nýbrž o skutečnost. V církvi se postupem času ustálila taková vyjádření víry, s jejichž pomocí na tuto skutečnost nahlížíme, vyjadřujeme ji, učíme se ji, předáváme ji, slavíme ji a naplňujeme životem. [170-174]
​
KOMENTÁŘ
​Bez závazných formulací se obsah víry vyprazdňuje. Proto církev klade velký důraz na určité věty, jejichž doslovné znění je většinou výsledkem úporného zápasu o to, aby Kristovo poselství bylo chráněno před nedorozuměními a pokřiveními. Tato přesná vyjádření víry jsou důležitá především tehdy, když se víra církve vnáší do nejrůznějších kultur, a přitom si má uchovat svou podstatu. Vždyť společná víra je základem jednoty církve.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 170-174
Nevěříme v nějaké formulace, ale ve skutečnosti, které jsou těmito formulacemi vyjádřené a kterých se „dotknout“ nám umožňuje právě víra. „Úkon víry věřícího neulpívá na vyjádřeném, ale dosahuje vyjádřené skutečnosti.“ Nicméně k těmto skutečnostem se přibližujeme pomocí formulací víry. Umožňují nám vyjadřovat a předávat víru, slavit ji ve společenství, a tak se s ní stále více ztotožňovat a hlouběji ji prožívat.

Církev,která je „sloupem a pevnou oporou pravdy“ (1 Tim 3,15), věrně uchovává „víru, která byla jednou (provždy) křesťanům svěřena“ (Jud 3). Církev uchovává v paměti Kristova slova a předává z generace na generaci apoštolské vyznání víry. Jako matka, která učí své děti mluvit a tím i chápat a komunikovat, i naše matka církev nás učí řeči víry, aby nás naučila víře rozumět a žít ji.

Po celá staletí, mnoha jazyky, v mnoha kulturách, kmenech a národech církev nepřestává vyznávat svou jedinou víru, kterou přijala od jediného Pána a předávala skrze jeden křest; ta je totiž zakořeněna v přesvědčení, že všichni mají jen jediného Boha a Otce. Svatý Irenej z Lyonu, svědek této víry, prohlašuje:
„Vždyť ačkoliv je církev rozšířena po celém světě a sahá až do všech končin země, protože dostala od apoštolů a jejich učedníků víru…, uchovává starostlivě toto hlásání a tuto víru, a jako by obývala jediný dům, věří jedním a tímž způsobem, jako by měla jednu duši a jedno srdce, a hlásá pravdy víry, učí jim a předává je jednomyslným hlasem, jako by měla jen jedna ústa.“

„Vždyť i když jsou ve světě různé jazyky, obsah tradice je jediný a týž. A nemají jinou víru nebo jinou tradici ty církve, jež jsou v Německu, ani ty, které jsou ve Španělsku, ani ty, které jsou u Keltů (v Galii), ani ty východní, v Egyptě, v Libyi, ani ty, které jsou ve středu světa…“ „Poselství církve je tedy věrohodné a spolehlivé, protože ukazuje celému světu jedinou cestu spásy.“