Bůh nám vložil do srdce touhu hledat ho a nalézat. Svatý Augustin říká: „Stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě.“ Tuto touhu po Bohu nazýváme -» náboženstvím. [27-30]
​
KOMENTÁŘ
​Hledat Boha je pro člověka zcela přirozené. … Člověk se stává plně sám sebou až v okamžiku, kdy nalezne Boha. „Kdo hledá pravdu, hledá vědomě či nevědomky Boha“ (sv. Edita Steinová). → 5, 281-285
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 27 – 30
Touha po Bohu je vepsána do lidského srdce, protože člověk je stvořen Bohem a pro Boha; Bůh nepřestává člověka přitahovat k sobě a jen v Bohu člověk nalezne pravdu a štěstí, jež neustále hledá: „Zvlášť významně je důstojnost člověka založena v jeho povolání ke společenství s Bohem. K rozhovoru s Bohem je člověk zván již od svého vzniku: existuje totiž jenom proto, že ho Bůh z lásky stvořil a neustále z lásky zachovává; jen tehdy žije plně podle pravdy, když tuto lásku svobodně uznává a dává se svému Stvořiteli.“

V průběhu dějin až po současnou dobu lidé vyjadřovali své hledání Boha v náboženských představách a náboženském chování (modlitby, oběti, kulty, meditace atd.). I když v těchto výrazových formách může být mnoho nejasného, jsou tak všeobecné, že člověk může být definován jako bytost náboženská: Bůh „stvořil z jednoho člověka celé lidské pokolení a dal mu bydlet všude na zemském povrchu. Předem stanovil časová období a položil hranice lidským sídlům. A to proto, aby hledali Boha, zdali by se ho snad nějak mohli dohmatat a nalézt ho. Vždyť od nikoho z nás není daleko. V něm totiž žijeme, hýbáme se a jsme“ (Sk 17,26-28).

Avšak člověk může na toto „hluboké životní spojení s Bohem“ zapomenout, popřít je, dokonce je i výslovně odmítnout. Takové postoje mohou pocházet z nejrůznějších příčin: ze vzpoury proti přítomnosti zla ve světě, z náboženské neznalosti nebo lhostejnosti, ze starostí o svět a bohatství, ze špatného příkladu věřících, z myšlenkových proudů nepřátelských vůči náboženství a konečně ze sklonu člověka hříšníka skrývat se ze strachu před Bohem a utíkat před ejho voláním.

„Ze srdce ať se radují, kdo hledají Hospodina“ (Ž 105,3). Jestliže člověk může na Boha zapomenout nebo ho odmítnout, Bůh přesto nepřestává volat každého člověka a hledat ho, protože chce, aby žil a našel štěstí. Avšak takové hledání vyžaduje od člověka veškeré úsilí jeho rozumového nadání a jeho dobrou vůli, „upřímné srdce“ a také svědectví druhých, kteří ho vedou při hledání Boha. „Velký jsi, Pane, a veškeré chvály hodný; velká je tvá moc a tvá moudrost je bez míry. Chce tě chválit člověk, částečka tvého stvoření, člověk, který v sobě nosí a šíří svoji smrtelnost jako svědectví svého hříchu i svědectví toho, že se pyšným protivíš. A přece tě chce člověk, částečka tvého stvoření, chválit. To ty působíš, že chválit tě je nám potěšením; neboť tys nás stvořil pro sebe, a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě.“