Bůh nazývá sám sebe jménem, protože si přeje být oslovován. [203-213, 230-231]
​
KOMENTÁŘ
​Bůh si nepřeje zůstat inkognito. Nechce být uctíván jen jako jakési pocitové či tušené „vyšší bytí“. Bůh touží být poznáván a oslovován jako skutečný a jednající. V hořícím keři prozrazuje Mojžíšovi své svaté jméno: JHVH (Ex 3,14). Bůh tak svému lidu umožňuje, aby k němu volal, přesto však zůstává Bohem skrytým, přítomným Tajemstvím. Z úcty se Boží jméno v Izraeli nevyslovovalo (a nevyslovuje) a nahrazuje se čestným titulem Adonai (Pán). Právě tohoto slova užívá i Nový zákon, když vyznává a oslavuje Ježíše jako pravého Boha: „Ježíš je Pán!“ (Řím 10,9).
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 203-2013
Bůh se zjevil Izraeli, svému lidu, tím, že mu oznámil své jméno. Jméno vyjadřuje bytí, totožnost osoby a smysl jejího života. Bůh má jméno. Není nějakou bezejmennou silou. Sdělit své jméno znamená dát se druhým poznat a v jistém smyslu se jim vydat, stát se jim přístupným a dát jim možnost důvěrnějšího poznání a osobního oslovení.

Bůh se zjevoval svému lidu postupně a pod různými jmény; avšak zjevení Božího jména Mojžíšovi v „teofanii“ hořícího keře, na prahu exodu a smlouvy na Sinaji, se ukázalo jako základní zjevení Staré i Nové smlouvy.

Bůh volá Mojžíše ze středu keře, který hoří, ale není ohněm stravován, a říká mu: „Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův“ (Ex 3,6). Bůh je Bohem otců, ten, který povolal a vedl patriarchy na jejich putováních. Je to Bůh věrný a plný slitování, který se rozpomíná na ně i na své přísliby a přichází vysvobodit jejich potomky z otroctví. On je Bohem mimo prostor a čas, který toto může a chce a který kvůli tomuto plánu použije své všemohoucnosti. „JSEM, KTERÝ JSEM“ „Avšak Mojžíš Bohu namítl: ‘Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?’ Bůh řekl Mojžíšovi: ‘JSEM, KTERÝ JSEM!’ A pokračoval: ‘Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.’ Bůh dále Mojžíšovi poručil: ‘Řekni Izraelcům toto: Posílá mě k vám Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův. To je navěky mé jméno, jím si mě budou připomínat od pokolení do pokolení“ (Ex 3,13-15).

Tím, že Bůh zjevil své tajemné jméno JHVH, „Jsem, který je“ nebo „Jsem ten, který jsem“ nebo také „Jsem, který jsem“, říká, kdo je a jakým jménem má být nazýván. Toto božské jméno je tajemné, jako je tajemstvím sám Bůh. Je to zjevení jména a zároveň téměř odmítnutí jména; a právě tím toto označení vyjadřuje nejlépe Boha jako toho, který nekonečně převyšuje vše, co můžeme pochopit a vyslovit: je to „Bůh skrytý“ (Iz 45,15), jeho jméno je nevýslovné, a je to Bůh, který jde vstříc lidem.

Zjevením svého jména Bůh zároveň zjevuje svoji věrnost od věků do věků, platnou jak pro minulost („jsem Bůh tvého otce“, Ex 3,6), tak i pro budoucnost („já budu s tebou“, Ex 3,12). Bůh, který zjevuje své jméno jako „Já jsem“, se zjevuje jako Bůh, který je přítomen vždy zde, u svého lidu, aby ho spasil.

Tváří v tvář úchvatné a tajemné Boží přítomnosti člověk nahlíží, jak je nepatrný. Mojžíš si před hořícím keřem zouvá opánky a zakrývá si tvář před Boží svatostí. Před velebností třikrát svatého Boha Izaiáš zvolá: „Běda mně, je se mnou konec! Vždyť jsem člověk nečistých rtů“ (Iz 6,5). Když Petr vidí božská znamení, která Ježíš koná, zvolá: „Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!“ (Lk 5,8). Protože však Bůh je svatý, může odpustit člověku, který před ním uzná, že je hříšník: „Nebudu jednat podle žáru svého hněvu ? neboť jsem Bůh, a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe“ (Oz 11,9). Také apoštol Jan říká: „Před ním uklidníme své svědomí, když by nám něco vyčítalo, neboť Bůh ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí“ (1 Jan 3,19-20).

Izraelský lid nevyslovuje Boží jméno z úcty k jeho svatosti. Při čtení Písma svatého je zjevené jméno nahrazováno božským titulem „Pán“ („Adonai“, řecky „Kyrios“). Tímto titulem bude prohlášeno Ježíšovo božství: „Ježíš je Pán.“

Po hříchu Izraele, který se vzdálil od Boha, aby se klaněl zlatému teleti, Bůh vyslyší Mojžíšovy prosby a opět jde s nevěrným lidem a tak mu projevuje svou lásku. Mojžíšovi, který ho prosí, aby mu dovolil spatřit svou slávu, Bůh odpovídá: „Všechna má dobrota přejde před tebou a vyslovím před tebou svoje jméno Hospodin [JHVH]„ (Ex 33,18-19). A Hospodin přechází kolem Mojžíše a volá: „Hospodin, Hospodin [JHVH, JHVH], Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný“ (Ex 34,6). Mojžíš tehdy vyzná, že Hospodin je Bůh, který odpouští.

Boží jméno „Jsem“ nebo „Jest“ vyjadřuje věrnost Boha, který navzdory nevěrnosti, spočívající v hříchu lidí, a navzdory trestu, který z ní vyplývá, „osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení“ (Ex 34,7). Bůh zjevuje, že je „nekonečně milosrdný“ (Ef 2,4), a půjde až tak daleko, že dá svého Syna. Ježíš, dávaje život, aby nás osvobodil od hříchu, zjeví, že i on má Boží jméno: „Až povýšíte Syna člověka, tehdy poznáte, že jsem to já“ (Jan 8,28).

Během staletí mohla víra Izraele rozvíjet a prohlubovat bohatství, které je obsaženo ve zjevení Božího jména. Bůh je jediný, mimo něho nejsou žádní jiní bohové. Přesahuje svět i dějiny. Nebe i země „jsou dílo tvých rukou; ona pominou, ty však zůstáváš, to vše zetlí jak oděv ? Ty však jsi týž a bez konce jsou tvá léta“ (Ž 102,26-28). U něho „není změna ani ztemnění“ (Jak 1,17). On je, „který je“ od věků a na věky, a proto zůstává vždy věrný sám sobě a svým příslibům.

Zjevení nevýslovného jména „Jsem, který jsem“ obsahuje tedy pravdu, že pouze Bůh je. V tomto smyslu chápal Boží jméno již překlad Septuaginty a v jejích stopách je tak chápala i tradice církve: Bůh je plnost bytí a veškeré dokonalosti, bez počátku a bez konce. Zatímco všichni tvorové vše, čím jsou a co mají, dostali, on sám je totožný se svým bytím a sám od sebe je vším, čím je.

KKC 230-231
Přestože se Bůh zjevuje, zůstává nevýslovným tajemstvím: „Kdybys ho pochopil, nebyl by to Bůh.“

Bůh naší víry se zjevil jako ten, který je; a dal se poznat jako „plný slitování a milostivý“ (Ex 34,6). Samo jeho bytí je pravda a láska.