Duch svátý je třetí osobou Nejsvětější Trojice (-»Trojice) a má stejnou božskou velikost jako Otec a Syn. [243-248, 263-264]
​
KOMENTÁŘ
​Objevíme-li v sobě Boží skutečnost, máme co dělat s působením Ducha svátého. Bůh nám „poslal do srdce Ducha svého Syna“ (Gal 4,6), aby zcela naplnil naše srdce. Křesťan nalézá v Duchu svátém hlubokou radost, vnitřní pokoj a svobodu. „Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: ‚Abba, Otče!'“ (Řím 8,15). V Duchu svátém, kterého přijímáme ve křtu a v -» biřmování, můžeme volat k Bohu „Otče“. -» 113-120,203-206,310-311
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 243-248
Před svým umučením Ježíš oznamuje, že pošle „jiného Parakléta“ (Přímluvce), Ducha svatého. Duch, který působí už od stvoření a který kdysi „mluvil skrze proroky“ (nicejsko-cařihradské vyznání víry), bude nyní pobývat mezi učedníky a bude v nich, aby je naučil všemu a uvedl je „do celé pravdy“ (Jan 16,13). Duch svatý je tak zjeven jako další božská osoba ve vztahu k Ježíši a k Otci.

Věčný původ Ducha se zjevuje v jeho poslání v čase. Duch svatý byl seslán na apoštoly a na církev jak Otcem ve jménu Syna, tak osobně Synem po návratu k Otci. Seslání osoby Ducha po Ježíšově oslavení zjevuje plně tajemství Nejsvětější Trojice.

Apoštolskou víru o Duchu definoval 2. ekumenický koncil v roce 381 v Cařihradě: „Věříme v Ducha svatého, Pána a dárce života, který vychází z Otce.“ Tím církev uznává Otce za „zdroj a původ veškerého božství“. Nicméně věčný původ Ducha svatého je spojen s věčným původem Synovým: „Duch svatý, který je třetí osobou Trojice, je Bůh, jeden a rovný Otci i Synu, téže podstaty a také téže přirozenosti ? Proto se neříká, že je pouze Duchem Otce, nýbrž že je zároveň Duchem Otce i Syna.“ Krédo cařihradského koncilu vyznává: „S Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován.“

Latinská tradice vyznání víry říká, že Duch „vychází z Otce i Syna (Filioque)“. Florentský koncil v roce 1439 vysvětluje: „Duch svatý má svou podstatu a své bytí zároveň od Otce i od Syna a od věčnosti vychází z obou jako z jediného principu a jediným vydechováním ? A protože všechno, co je Otcovo, kromě svého otcovství, dal sám Otec svému jednorozenému Synu, když ho zplodil, tedy i toto vychází Ducha svatého ze Syna dostává Syn od věčnosti od Otce, který ho od věčnosti zplodil.“

Výraz Filioque chybí ve vyznání víry vyhlášeném v Cařihradě v roce 381. Avšak na základě starobylé latinské a alexandrijské tradice to již dogmaticky vyznal papež sv. Lev v roce 447, dříve než Řím v roce 451 poznal a přijal během chalcedonského koncilu vyznání víry z roku 381. Užívání tohoto znění Kréda pozvolna vstupovalo do latinské liturgie (mezi 8. a 11. stoletím). Vsunutí „Filioque“ do nicejsko-cařihradského vyznání víry, které převzala latinská liturgie, zůstává dodnes předmětem sporů s pravoslavnými církvemi.

Východní tradice především zdůrazňuje, že ve vztahu k Duchu je prvním původcem Otec. Když vyznává, že Duch „vychází od Otce“ (Jan 15,26), tvrdí, že Duch vychází od Otce skrze Syna. Západní tradice více zdůrazňuje soupodstatné společenství Otce a Syna, když tvrdí, že Duch vychází z Otce i Syna (Filioque). Říká to „oprávněně a odůvodněně“; vždyť věčný řád božských osob v jejich soupodstatném společenství zahrnuje, že Otec je prvním původcem Ducha, nakolik je „počátek bez počátku“, ale také nakolik je Otcem jednorozeného Syna, je s ním „jediným počátkem“, z něhož vychází Duch svatý. Není-li toto oprávněné doplnění jednostranně zdůrazňováno, nenarušuje totožnost víry ve skutečnost téhož vyznávaného tajemství.

KKC 263-264
Seslání Ducha svatého, kterého Otec posílá jménem Syna a kterého Syn posílá „od Otce“ (Jan 15,26), zjevuje, že je s nimi jediný Bůh. „S Otcem i Synem je stejně uctíván a oslavován.“

„Duch svatý vychází z Otce jako z prvního počátku, a protože Otec ho od věčnosti dává Synu, vychází z Otce i Syna společně.“