Nikoliv. Věta „Bůh stvořil svět“ není žádnou překonanou přírodovědeckou výpovědí, ale výrokem teologickým, tedy výrokem o božském smyslu a původu věcí. [282-289]
KOMENTÁŘ
Zpráva o stvoření není přírodovědeckým pokusem vysvětlit počátek světa. „Bůh stvořil svět“ je teologický výrok a jeho obsahem je vztah světa k Bohu. Bůh chtěl mít svět; udržuje jej a hodlá jej dovést k naplnění. Být stvořen je trvalá kvalita věcí a základní pravda o nich.
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
KKC 282-289
Katecheze o stvoření má zásadní význam. Týká se samých základů lidského i křesťanského života, objasňuje totiž odpověď křesťanské víry na základní otázky, které si kladli lidé všech dob: „Odkud pocházíme?“ „Kam jdeme?“ „Jaký je náš původ?“ „Jaký je náš cíl?“ „Odkud pochází a kam směřuje všechno, co existuje?“ Obě otázky, totiž o původu a o konci, jsou neoddělitelné. Jsou rozhodující pro smysl a zaměření našeho života i našeho jednání.
Problém původu světa a člověka je předmětem četných vědeckých bádání, která mimořádně obohatila naše vědomosti o stáří a rozměrech vesmíru, o vzniku živých forem, o objevení se člověka. Tyto objevy nás tím více vybízejí k obdivu velikosti Stvořitele, k tomu, abychom mu děkovali za všechna jeho díla a za nadání a moudrost, kterou dal vědcům a badatelům. Ti pak mohou řící se Šalomounem: „Bůh sám mi dal pravé poznání o tom, co je, znát složení světa a sílu živlů ?, neboť mě poučila moudrost, která to stvořila všechno“ (Mdr 7,17-21).
Velký zájem, který tato bádání vzbuzují, je silně podněcován otázkou jiného řádu, která přesahuje vlastní pole přírodních věd. Nejde jen o to, vědět, kdy a jak hmotně vznikl vesmír, ani kdy se objevil člověk, jako spíše objevit, jaký je smysl takového původu: je-li ovládán čirou náhodou, slepým osudem, bezejmennou nutností, anebo přesažnou Bytostí, rozumnou a dobrou, která se nazývá Bůh. A pochází-li svět z Boží moudrosti a dobroty, proč existuje zlo? Odkud pochází? Kdo je za ně odpovědný? Je možné se od něho osvobodit?
Křesťanská víra byla už od počátku konfrontována s různými odpověďmi, jež se v otázce původu lišily od její odpovědi. Vždyť ve starobylých náboženstvích a kulturách jsou četné mýty týkající se původu světa. Jistí filozofové tvrdili, že všechno je Bůh, že svět je Bůh nebo že vznikání světa je vznikání Boha (panteismus); jiní tvrdili, že svět je nutný výron Boha, že vyvěrá z tohoto pramene a vrací se do něho; jiní zase zastávali názor, že existují dva věčné principy, Dobro a Zlo, Světlo a Temnota, ve stálém souboji (dualismus, manicheismus); podle některých z těchto pojetí svět (nebo alespoň hmotný svět) je prý špatný, je výplodem úpadku, a je tedy nutno jej odmítnout nebo se nad něj povznést (gnose); jiní připouštějí, že svět učinil Bůh, ale způsobem hodináře, který ho jednou udělal a pak jej prý ponechal sobě samému (deismus); jiní opět nepřipouštějí žádný transcendentní původ světa, ale vidí v něm čirou hru hmoty, která prý existuje odvždycky (materialismus). Všechny tyto pokusy o vysvětlení dokazují, že problém původu je trvalý a všeobecný. Toto hledání je člověku vlastní.
Lidský rozum je však jistě schopen najít odpověď na otázku původu všeho. Skutečně je možno s jistotou poznat existenci Boha Stvořitele skrze jeho díla ve světle lidského rozumu, i když je toto poznání často zatemněno a zkresleno omylem. Proto víra přichází posílit a osvítit rozum ve správném chápání této pravdy: „Vírou poznáváme, že svět byl stvořen Božím slovem, takže to, co vidíme, nepovstalo z něčeho, co zde už bylo“ (Žid 11,3).
Pravda o stvoření je tak důležitá pro celý lidský život, že Bůh ve své laskavosti chtěl svému lidu zjevit všechno, co je o tom nutno vědět z hlediska spásy. Kromě přirozeného poznání, které může mít o Stvořiteli každý člověk, Bůh postupně zjevoval Izraeli tajemství stvoření. On, který vyvolil patriarchy, který vyvedl Izraele z Egypta a který tím, že ho vyvolil, ho stvořil a formoval, se zjevuje jako ten, jemuž patří všechny národy země a celý svět, jako ten, který sám „učinil nebe i zemi“ (Ž 115,15).
Zjevení o stvoření je tedy neodlučitelné od zjevení a od uskutečnění smlouvy Boha, Jediného, s jeho lidem. Stvoření je zjeveno jako první krok k této smlouvě, jako první a všeobecné svědectví všemohoucí Boží lásky. Pravda o stvoření je také vyjadřována se stále rostoucí silou v poselství proroků, v modlitbě žalmů a liturgie a v mudroslovných úvahách vyvoleného lidu.
Mezi všemi slovy Písma svatého o stvoření zaujímají jedinečné místo první tři kapitoly knihy Genesis. Z literárního hlediska mohou mít tyto texty různé prameny. Inspirovaní autoři je umístili na začátek Písma, aby se tak jejich slavnostním jazykem vyjádřila pravda o stvoření, o jeho původu a o jeho cíli v Bohu, o tom, že má řád a je dobré, o povolání člověka a konečně o dramatu hříchu a o naději na spásu. Tato slova čtená ve světle Krista, v jednotě Písma svatého a živé tradice církve zůstávají hlavním pramenem katecheze o tajemství „počátku“: o stvoření, o pádu a o příslibu spásy.