Obraz pracovního týdne, který je korunován dnem odpočinku (Gn 1,1 – 2,3), vyjadřuje, jak dobře, krásně a moudře je uspořádáno stvoření. [337-342]
​
KOMENTÁŘ
​Ze symboliky „šestidenního díla stvoření“ lze vyvodit důležité principy: 1. neexistuje nic, co by Stvořitel nepovolal k bytí; 2. všechno, co existuje, je svým způsobem dobré; 3. také to, co se pokazilo, má dobré jádro; 4. stvořené bytosti a věci jsou na sebe vzájemně odkázány a jsou tu jedny pro druhé; 5. stvoření ve svém řádu a harmonii odráží nekonečnou Boží dobrotu a krásu; 6. ve stvoření existuje určitá hierarchie: člověk je nadřazen nad zvířaty, zvířata nad rostlinami a rostliny nad neživou hmotou; 7. stvoření směřuje ke dni velké slavnosti, kdy Kristus přivede svět ke svému naplnění a Bůh bude všechno ve všem. -> 362
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 337-342
Bůh stvořil viditelný svět v celém jeho bohatství, v jeho rozmanitosti a řádu. Písmo symbolicky představuje dílo Stvořitele, jako božskou „práci“ v pořadí šesti dní, která končí „odpočinkem“ sedmého dne. Posvátný text týkající se stvoření učí pravdy zjevené Bohem pro naši spásu. Pravdy, které umožňují „uznávat vnitřní podstatu všeho stvořeného, jeho hodnotu a zaměření k oslavě Boha“.

Neexistuje nic, co by nevděčilo za svou existenci Bohu Stvořiteli. Svět měl svůj počátek, když byl Božím slovem učiněn z ničeho; všechny existující bytosti, celá příroda, celé lidské dějiny mají kořen v této prvotní události: je to sám tvůrčí akt, jímž vznikl svět a začal čas.

Každý tvor je svým vlastním způsobem dobrý a dokonalý. O každém díle „šesti dnů“ je řečeno: „A viděl Bůh, že je to dobré.“ Patří k samému pojmu stvoření, že „všechny věci mají vlastní trvalost, pravdivost, hodnotu, vlastní zákony i uspořádání“. Různí tvorové, které Bůh chtěl v jejich vlastním bytí, jsou každý svým způsobem odleskem nekonečné Boží moudrosti a dobroty. Proto každý člověk, aby se vyhnul nezřízenému užívání věcí, které pohrdá Stvořitelem a přináší zhoubné následky lidem i jejich prostředí, má respektovat dobrotu, jež je každému stvoření vlastní.

Vzájemná závislost tvorů je Boží záměr. Slunce a měsíc, cedr i malý květ, orel i vrabec: pohled na jejich nesčetné rozmanitosti a nerovnosti nám říká, že žádný tvor si sám nestačí, že tvorové existují jen ve vzájemné závislosti, aby se navzájem doplňovali a sloužili jeden druhému.

Krása vesmíru. Řád a harmonie stvořeného světa vyvěrají z rozmanitosti bytostí a z jejich vzájemných vztahů. Člověk tyto vztahy postupně objevuje jako přírodní zákony. Jsou předmětem obdivu vědců. Krása stvoření je odleskem nekonečné krásy Stvořitele. Má vnukat úctu a podřízenost rozumu a vůle člověka.

Hierarchie tvorů je vyjádřena pořadím „šesti dnů“, které postupuje od méně dokonalého k dokonalejšímu. Bůh miluje všechny své tvory, o každého se stará, dokonce i o vrabce. A přece Ježíš říká: „Máte větší cenu než všichni vrabci“ (Lk 12,7); a dále: „Oč větší cenu má člověk než ovce!“ (Mt 12,12).