Poznávat neviditelného Boha je pro lidského ducha nesmírná výzva. Mnozí se jí zaleknou. Mnozí nechtějí poznat Boha, aby nemuseli změnit svůj dosavadní život. Ten, kdo tvrdí, že ptát se na Boha je nesmyslné, protože taková otázka stejně nemá řešení, spokojuje se s příliš pohodlnou odpovědí. [285] → 357
​
KOMENTÁŘ
​
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 37 – 38
Svět: vyjde-li se od pohybu, vzniku, nahodilosti, řádu a krásy světa, lze dospět k poznání Boha, který je původcem a cílem vesmíru. Svatý Pavel tvrdí o pohanech: „Neboť co se může o Bohu poznat, je pro ně jasné, protože jim to Bůh (sám) zjevil. Co je totiž u něho neviditelné – jeho věčná moc a jeho božské bytí – to je možné už od počátku světa poznat světlem rozumu z toho, co stvořil“ (Řím 1,19-20). A svatý Augustin: „Ptej se krásy země, moře, ovzduší, který je všude; ptej se krásy nebe… ptej se všech těchto skutečností. Všechny ti odpoví: Jen si nás prohlížej a pozoruj, jak jsme krásné. Jejich krása je jako jejich vyznání (confessio). A kdo tedy stvořil tyto tak krásné, i když pomíjivé tvory, ne-li Někdo, kdo je krásný [‘pulcher’] neměnným způsobem.“

Člověk: svou otevřeností k pravdě a kráse, svým smyslem pro mravní dobro, svou svobodou a hlasem svého svědomí, svou touhou po nekonečnu a po štěstí se člověk ptá, zda existuje Bůh. Tím vším vnímá známky své nehmotné duše. „Zárodek věčnosti, který v sobě nosí a jejž nelze převést na pouhou hmotu“, jeho duše nemůže mít svůj původ, leč v Bohu.