„Bůh připouští zlo pouze proto, aby z něj dal vzniknout něčemu lepšímu“ (sv. Tomáš Akvinský). [309-314, 324]
​
KOMENTÁŘ
​Zlo ve světě je temné a bolestné tajemství. Mnohé z této skutečnosti je nepochopitelné. Jedno však přece jen víme s jistotou: Bůh je stoprocentně dobrý. Nikdy nemůže být původcem něčeho zlého. Bůh stvořil dobrý svět, avšak ten ještě nedošel svého naplnění. … Tak si můžeme lépe srovnat to, co církev nazývá fyzickým zlem, např. vrozené postižení nebo živelnou katastrofu, s tím, čemu říká morální zlo, které se objevuje ve světě následkem zneužití svobody. … Rozhodující otázka proto nezní: „Jak je možné věřit v dobrého Boha, když je tolik zla?“ – ale: „Jak by mohl člověk se srdcem a rozumem v těle snášet život na tomto světě, kdyby Bůh nebyl“ Smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista nám ukazuje: zlo nemělo první slovo a nebude mít ani poslední. Z nejhoršího zla dal Bůh vyrůst absolutnímu dobru.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 309-314
Jestliže Bůh, všemohoucí Otec, Stvořitel uspořádaného a dobrého světa, se stará o všechny své tvory, proč existuje zlo? Na tuto otázku, tak naléhavou jako nevyhnutelnou, tak bolestnou jako tajemnou, nemůže stačit žádná ukvapená odpověď. Křesťanská víra ve svém celku představuje odpověď na tuto otázku: Dobrota stvoření, drama hříchu, shovívavá láska Boha, který vychází vstříc člověku svými úmluvami, vykupitelským vtělením svého Syna, darem Ducha, shromážděním církve, silou svátostí, povoláním k blaženému životu, který se předem předkládá souhlasu svobodných tvorů, ale o který se mohou též předem – a to je úděsné tajemství – připravit! V křesťanském poselství není jediný bod, který by z jistého hlediska nebyl odpovědí na problém zla.

Proč však Bůh nestvořil tak dokonalý svět, aby v něm nemohlo existovat žádné zlo? Bůh ve své nekonečné moci by mohl vždy stvořit něco lepšího. Nicméně Bůh ve své nekonečné moudrosti a dobrotě chtěl svobodně stvořit svět, který je „na cestě“ ke konečné dokonalosti. V Božím plánu toto postupné zdokonalování s sebou nese, že se objeví některé bytosti a jiné vymizí, s něčím dokonalejším přichází i něco méně dokonalého, příroda se někdy zvelebuje a jindy ničí. Tak tedy zároveň s fyzickým dobrem existuje i fyzické zlo potud, dokud stvoření nedosáhne své dokonalosti.

Andělé a lidé, rozumní a svobodní tvorové, mají směřovat ke svému poslednímu cíli svobodným rozhodnutím a dávat mu z lásky přednost. Mohou ovšem sejít na scestí. Ve skutečnosti opravdu zhřešili. Tím vstoupilo do světa mravní zlo, a to je nezměrně horší než fyzické zlo. Bůh není příčinou mravního zla ani přímo, ani nepřímo. Avšak dopouští je, protože respektuje svobodu svého tvora, a dokáže z něj tajemně vytěžit dobro: „Vždyť všemohoucí Bůh ?, protože je svrchovaně dobrý, by nikdy nepřipustil, aby v jeho dílech existovalo jakékoliv zlo, kdyby nebyl dostatečně mocný a dobrý, aby ze samotného zla vytěžil dobro.“

A tak časem je možno objevit, že Bůh ve své všemohoucí prozřetelnosti může vytěžit dobro z následků zla, a to i mravního, které způsobili jeho tvorové: „A tak jste mě sem neposlali vy, ale Bůh ?“, říká Josef svým bratřím, „vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro, ? aby zachoval naživu četný lid“ (Gn 45,8; 50,20). Z největšího mravního zla, které kdy bylo spácháno, z odmítnutí a zabití Božího Syna, což bylo způsobeno hříchem všech lidí, vytěžil Bůh přemírou své milosti největší dobra: oslavu Krista a naše vykoupení. Tím se ovšem zlo nestává dobrem.

„Těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému“ (Řím 8,28). Svědectví světců nepřestávají potvrzovat tuto pravdu: Svatá Kateřina Sienská říká „těm kteří se pohoršují a bouří kvůli tomu, co na ně přichází: Všechno pochází z lásky, vše je zaměřeno na spásu člověka, Bůh nedělá nic, co by nevedlo k tomuto cíli“. A svatý Tomáš Morus utěšuje dceru krátce před svou mučednickou smrtí: „Nemůže se stát nic, co Bůh nechce. Takže cokoli on chce, i když se nám to zdá sebehorší, je ve skutečnosti pro nás to nejlepší.“ A Juliána z Norwiche: „Naučila jsem se díky Boží milosti, že se musím přidržovat pevně víry a s nemenší pevností věřit, že všechno skončí dobře ? Ty sama uvidíš, že všechny věci budou k dobru.“

Pevně věříme, že Bůh je Pánem světa a dějin, avšak cesty jeho prozřetelnosti nám často zůstávají neznámé. Jen na konci, až skončí naše částečné poznání a budeme vidět Boha „tváří v tvář“ (1 Kor 13,12), plně poznáme cesty, kterými Bůh, i přes dramara zla a hříchu, vedl své stvoření až k odpočinku onoho definitivního Sabatu (sedmého dne), pro nějž stvořil nebesa i zemi.