Nebe je Boží prostředí, příbytek andělů a svátých a cíl stvoření. Slovy „nebe a země“ označujeme veškeré stvoření. [325-327]
​
KOMENTÁŘ
​Nebe není místo kdesi ve vesmíru. Je to stav věčnosti. Nebe je tam, kde se děje Boží vůle bez nejmenšího odporu. Nebe je i tehdy, když život dosáhne nejvyšší intenzity a blaženosti – takový život ale nenajdeme na zemi. Jestliže se s Boží pomocí jednou dostaneme do nebe, čeká na nás to, „co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověk nikdy ani nepomyslil, co všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují“ (1 Kor 2,9). -> 158,285
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 325-327
Apoštolské vyznání víry hlásá, že Bůh je Stvořitel „nebe i země“, a nicejsko-cařihradské vyznání víry říká výslovně: Stvořitel „všeho viditelného i neviditelného“.

V Písmu svatém znamená výraz „nebe a země“ všechno, co existuje, celé stvoření. Poukazuje také v rámci stvoření na pouto, které zároveň spojuje a rozlišuje nebe a zemi: „Země“ je svět lidí. „Nebe“ nebo „nebesa“ může označovat oblohu, ale také „místo“ vlastní Bohu, on je náš „Otec v nebesích“ (Mt 5,16), a proto označuje i „nebe“, které je eschatologickou (konečnou) slávou. A konečně se výrazem „nebe“ označuje také „místo“ duchových tvorů – andělů – kteří obklopují Boha.

Vyznání víry 4. lateránského koncilu tvrdí, že Bůh „na samém počátku časů stvořil z ničeho obojí řád stvoření, duchový i tělesný, to je anděly i pozemský svět; potom člověka, který se podílí na obojím, protože sestává z duše a těla“.