Člověk je na rozdíl od neživých věcí, rostlin a zvířat osobou obdařenou duchem. Tato vlastnost ho spojuje více s Bohem než s jinými viditelnými stvořeními. [355-357, 380]
​
KOMENTÁŘ
​Člověk není jen něco, nýbrž je někdo. Stejně jako prohlašujeme o Bohu, že je osobou, vztahujeme totéž i na člověka. Člověk dokáže poznávat sám sebe a zvládne na sobě pracovat; vnímá ostatní lidi jako osoby, umí si uvědomit jejich důstojnost a dokáže je milovat. Mezi všemi viditelnými bytostmi jen člověk je schopen „poznávat a milovat svého Stvořitele“ (GS, 12).
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 355-357
Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil“ (Gn 1,27). Člověk zaujímá ve stvoření jedinečné místo: je „Božím obrazem“ (I); ve své přirozenosti spojuje svět duchový a hmotný (II); je stvořen „jako muž a žena“ (III); Bůh ho učinil svým přítelem (IV).

Jen člověk ze všech viditelných tvorů je schopen „poznávat a milovat svého Stvořitele“; „je jediným tvorem, kterého Bůh chtěl pro něho samého“; jen člověk je povolán, aby sdílel poznáním a láskou Boží život, k němuž byl stvořen a který je hlavním důvodem jeho důstojnosti. „Kladu si otázku, co nebo kdo byl příčinou, že jsi dal člověku tak velkou důstojnost? Jistě to byla jedině tvá nesmírná láska, s níž jsi sám v sobě pohlížel na své stvoření a zamiloval si je; vždyť jsi je stvořil z lásky a z lásky jsi mu dal bytí schopné okoušet tvé věčné dobro.“

Lidský jedinec má osobní důstojnost, protože je Božím obrazem; člověk není jen něco, nýbrž někdo. Je schopen se poznávat, být svým pánem, svobodně se dávat a vstupovat do společenství s jinými osobami; milostí je povolán do společenství se svým Stvořitelem, aby mu odpovídal vírou a láskou; to za něho nikdo nemůže udělat.

KKC 380
„Člověka jsi stvořil k svému obrazu a svěřil jsi mu celý svět, aby vládl nade vším tvorstvem a sloužil jedině tobě, svému Stvořiteli.“