Lidskou duši stvořil přímo Bůh, není tedy „zploze¬na“ biologickými rodiči. [366-368, 382]
​
KOMENTÁŘ
​Duše člověka nemůže být výsledkem evolučního vývoje hmoty ani genetického spojení otce a matky. Tajemství, v němž v každičkém člověku přichází na svět jedinečná duchovní bytost, vyjadřuje církev prohlášením: Bůh dává člověku duši, která neumírá, ani když člověk ve smrti ztrácí své tělo, jež v den vzkříšení opět obdrží.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 366-368
Církev učí, že duchová duše je bezprostředně stvořena Bohem – není tedy „zplozena“ rodiči – a že je nesmrtelná: nezaniká při smrti, ve chvíli svého oddělení od těla, a znovu se spojí s tělem ve chvíli konečného vzkříšení.

Někdy se rozlišuje duše od ducha. Tak svatý Pavel prosí: „Sám Bůh ? kéž vás dokonale posvětí. Ať si uchováte ducha neporušeného a duši i tělo neposkvrněné pro příchod našeho Pána Ježíše Krista“ (1 Sol 5,23). Církev učí, že takové rozlišení nezavádí v duši dvojakost (dualitu). „Duch“ znamená, že člověk je už od svého stvoření zaměřen ke svému nadpřirozenému cíli a že jeho duše je schopna být bez vlastní zásluhy pozdvižena ke spojení s Bohem.

Duchovní tradice církve mluví také o srdci, které v biblickém smyslu označuje onu „hlubinu bytí“, kde se člověk rozhoduje pro Boha nebo proti němu.

KKC 382
Člověk je „jednota duše a těla“. Učení víry dosvědčuje, že duchová a nesmrtelná duše je stvořena přímo Bohem.