Bůh, který je láska a pravzor společenství, stvořil člověka jako muže a ženu, aby byli společně obrazem jeho podstaty. [369-373, 383]
​
KOMENTÁŘ
​Bůh stvořil člověka tak, že je buď mužem, nebo ženou a že touží po naplnění a sjednocení se s bytostí opačného pohlaví. Muži a ženy mají naprosto stejnou důstojnost, avšak rozvíjením svého pohlaví vyjadřují různá hlediska Boží dokonalosti. Bůh není muž a není žena, a přece se projevuje jako otcovský (srov. Lk 6,36) a mateřský (srov. Iz 66,13). V lásce muže a ženy může člověk vytušit něco ze štěstí sjednocení se s Bohem, ve kterém člověk nalezne své konečné naplnění.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 369-373
Muž a žena jsou stvořeni, to znamená, že jsou chtěni Bohem: a to jak v dokonalé rovnosti jako lidské osoby, tak v jejich vlastním bytí muže a ženy. „Být mužem“, „být ženou“ je dobrá a Bohem chtěná skutečnost. Muž i žena mají nepomíjející důstojnost, kterou jim uděluje bezprostředně Bůh, jejich stvořitel. Muž a žena jsou, s touž důstojností, „Božím obrazem“. Svým „mužským bytím“ a „ženským bytím“ zrcadlí Stvořitelovu moudrost a dobrotu.

Bůh není žádným způsobem k obrazu člověka. Není ani muž, ani žena: Bůh je čirý duch, a proto v něm není místo pro rozdíly pohlaví. Avšak „dokonalosti“ muže a ženy zrcadlí něco z nekonečné Boží dokonalosti: dokonalosti matky a dokonalosti otce a manžela

Muž a žena, stvořeni společně, jsou Bohem chtěni jeden pro druhého. Boží slovo nám to naznačuje v různých úryvcích posvátného textu. „Není dobré, že člověk je sám. Udělám mu pomocníka, který by se k němu hodil“ (Gn 2,18). Tímto lidským „protějškem“ nemůže být žádný živočich. Žena, kterou Bůh „utvořil“ z žebra vyňatého z muže a kterou k němu přivede, vyvolá v muži výkřik úžasu, zvolání lásky a společenství: „Toto je ? kost z mých kostí a tělo z mého těla“ (Gn 2,23). Muž objevuje ženu jako druhé „já“ téhož lidství.

Muž a žena jsou stvořeni „jeden pro druhého“: ne že by je Bůh stvořil jen „napůl“ a „neúplné“; stvořil je pro společenství osob, v němž každý může být „pomocí“ pro toho druhého, protože jsou zároveň rovnocenní jako osoby („kost z mých kostí ?„) a doplňují se jako muž a žena. V manželství je Bůh spojuje tak, že vytvářejí „jedno tělo“ (Gn 2,24) a mohou předávat lidský život: „Ploďte a množte se, naplňte zemi“ (Gn 1,28). Tím, že muž a žena, jako manželé a rodiče, předávají svým dětem lidský život, spolupracují jedinečným způsobem na díle Stvořitele.

Muž a žena jsou v Božím plánu povoláni, aby si jako Boží „správcové podmanili“ zemi. Tato svrchovanost nesmí být svévolná a destruktivně panovačná. Muž a žena jsou povoláni k tomu, aby měli účast na Boží prozřetelnosti vůči ostatním tvorům podle příkladu Stvořitele, který „miluje všechno, co je“ (Mdr 11,24). Z toho vyplývá jejich odpovědnost za svět, který jim Bůh svěřil.

KKC 383
„Bůh však nestvořil člověka osamoceného; od počátku, ‘jako muže a ženu je stvořil’ (Gn 1,27). Jejich spojením vzniká první forma osobního společenství.“