Bůh nechce, aby lidé trpěli a umírali. Jeho původ¬ním plánem pro člověka byl ráj: věčný život v pokoji s Bohem, s ostatními lidmi a s přírodou, v pokoji mezi mužem a ženou. [374-379, 384, 400]
​
KOMENTÁŘ
​Někdy tušíme, jaký by život měl být, jací bychom měli být my, ale ve skutečnosti žijeme v nepokoji se sebou samými, jsme vláčeni vlastním strachem a nekontro¬lovanými emocemi, přišli jsme o svou původní harmonii se světem i s Bohem. Písmo svaté toto odcizení vyjadřuje příběhem o „prvotním hříchu“. Namáhavá práce, utrpení, smrtelnost a náchylnost ke hříchu jsou průvodními znaky ztraceného ráje.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 374-379
První člověk byl stvořen nejen jako dobrý, ale byl postaven do přátelství se svým Stvořitelem a do harmonie se sebou i s okolním tvorstvem, které překoná jedině sláva nového stvoření v Kristu.

Církev, která hodnověrně vysvětluje symbolismus biblické řeči ve světle Nového zákona a tradice, učí, že naši prarodiče byli stvořeni ve stavu „svatosti a původní spravedlnosti“. Milost původní svatosti byla účastí na božském životě.

Všechny rozměry života byly posíleny vyzařováním této milosti. Pokud by byl člověk zůstával v důvěrném přátelství s Bohem, neměl ani zemřít, ani trpět. Vnitřní harmonie lidské osoby, soulad mezi mužem a ženou, a konečně harmonie mezi prvním párem a celým stvořením vytvářely stav nazývaný „prvotní spravedlnost“.

„Vláda“ nad světem, kterou Bůh už od počátku daroval člověku, se uskutečňovala především v člověku samém jako sebeovládání. Člověk byl neporušený a spořádaný v celém svém bytí, protože nepodléhal trojí žádostivosti, která z něho dělá otroka smyslových rozkoší, lačnosti po majetku a sebezdůraznění proti příkazům rozumu.

Znamení důvěrného vztahu člověka k Bohu je dáno tím, že Bůh člověka umístil do zahrady, kde žije, „aby ji obdělával a střežil“ (Gn 2,15); práce není nijak namáhavá, ale je spoluprací muže a ženy s Bohem na zdokonalování viditelného stvoření.

Hříchem našich prarodičů byla ztracena veškerá harmonie prvotní spravedlnosti, kterou Bůh ve svém plánu pro člověka zamýšlel.

KKC 384
Zjevení nám dává poznat stav původní svatosti a spravedlnosti muže i ženy před hříchem. Štěstí jejich života v ráji vyplývalo z jejich přátelství s Bohem.

KKC 400
Soulad, ve kterém žili první lidé díky prvotní spravedlnosti, je zničen; vláda duchovních schopností duše nad tělem je podlomena; spojení muže a ženy je podrobeno napětím; jejich vztahy budou poznamenány žádostivostí a sklonem k panování jednoho nad druhým. Soulad s tvorstvem je rozbit: viditelné stvoření se člověku odcizilo a stalo se mu nepřítelem. Vinou člověka je stvoření „podrobeno nicotnosti“ (Řím 8,20). A konečně se uskuteční následek ohlášený pro případ neposlušnosti: člověk se navrátí do země, z níž byl vzat. Do lidských dějin vstupuje smrt.