Hřích je v zásadě odmítnutí Boha a zdráhání se otevřít se jeho lásce. Jasně se to projevuje v porušování Božích přikázání. [385-390]
​
KOMENTÁŘ
​Hřích je více než chybné jednání; není ani pouhou psychickou slabostí. Ve své nejhlubší podstatě je každé odmítnutí nebo zničení něčeho dobrého odmítnutím dobra jako takového, tedy odmítnutím Boha. Hřích ve svém strašlivějším rozměru znamená odtržení se od Boha, a tím od zdroje života. Proto je smrt následkem hříchu. Teprve díky Ježíšovi chápeme propastnou velikost hříchu: Ježíš zakusil odmítnutí Boha přímo na vlastním těle. -» 224-237,315-318,348-468
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 385-390
Bůh je nekonečně dobrý a všechna jeho díla jsou dobrá. Avšak nikdo se nevyhne zkušenosti s utrpením, se zlem v přírodě – které se jeví úzce vázané na omezenost, jež je vlastní tvorům – a především otázce po mravním zlu. Odkud pochází zlo? „Ptal jsem se, odkud je zlo, a nedokázal jsem si dát odpověď,“ říká sv. Augustin a jeho trýznivé hledání najde východisko, jen když se obrátí k živému Bohu. Neboť „tajemství špatnosti“ (2 Sol 2,7) se vysvětluje jedině ve světle náboženského tajemství. Zjevení Boží lásky v Kristu ukázalo zároveň rozsah zla a přemíru milosti. Je tedy třeba se zabývat otázkou původu zla a mít přitom zrak své víry upřený na toho, který nad ním zvítězil.

V dějinách člověka je přítomen hřích: bylo by marné snažit se to popírat nebo dávat této temné skutečnosti jiná jména. Při pokusu pochopit, co je to hřích, je nutno především uznat hluboký vztah člověka k Bohu, protože mimo tento vztah nemůže být zlo hříchu odhaleno ve své pravé podstatě, totiž jako odmítnutí Boha a vzpoury proti němu; i když hřích nadále těžce doléhá na život člověka i na dějiny.

Skutečnost hříchu, a především hříchu prvotního, se objasní jen ve světle Božího zjevení. Bez poznání Boha, které nám dává, nelze jasně rozpoznat hřích. Tím se dá vysvětlit pokušení člověka chápat hřích prostě jako chybný růst, jako psychologickou slabost, omyl, jako nevyhnutelný následek nepřiměřených společenských struktur atd. Jen ten, kdo zná Boží plán s člověkem, může pochopit, že hřích je zneužití oné svobody, kterou Bůh dává stvořeným osobám, aby ho mohly milovat a aby se mohly milovat navzájem.

Zjevení postupně objasňuje i skutečnost hříchu. I když Boží lid Starého zákona narážel na bolestný stav lidstva ve světle příběhu o pádu, o němž vypráví Geneze, přesto nebyl schopen pochopit poslední význam tohoto příběhu, protože se zjevuje jen ve světle smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Je nutno znát Krista jako pramen milosti, abychom poznali Adama jako zdroj hříchu. A Duch-Přímluvce, poslaný zmrtvýchvstalým Kristem, přišel, aby „usvědčil svět ze hříchu“ (Jan 16,8) tím, že zjevil toho, kdo je Vykupitelem z hříchu.

Učení o prvotním hříchu je takřka „rubem“ radostné zvěsti, že Ježíš je Spasitelem všech lidí, že všichni potřebují spásu a že díky Kristu je spása nabídnuta všem. Církev, jež má „mysl Kristovu“, dobře ví, že napadá-li se zjevení o prvotním hříchu, útočí se tím i na Kristovo tajemství.

Vyprávění o pádu (Gn 3) užívá obraznou řeč, potvrzuje však prvotní událost, skutečnost, která se udála na počátku dějin člověka. Zjevení nám dává jistotu víry, že celé lidské dějiny jsou poznamenány prvotní vinou, které se svobodně dopustili naši prarodiče.