Hřích je ve vlastním smyslu osobní zodpovědnost za to, co člověk zavinil. Slovem „dědičný hřích“ se proto nemíní hřích osobní, nýbrž neblahý stav lidstva, do kterého se jedinec rodí ještě předtím, než může sám ze svobodného rozhodnutí hřešit. [388-389, 402-404]
KOMENTÁŘ
U dědičného hříchu, jak prohlašuje papež Benedikt XVI., je zapotřebí pochopit, „že v sobě všichni neseme kapičku jedu toho smýšlení, které nám přibližují obrazy z knihy GENESIS … Člověk nedůvěřuje Bohu. Sveden hadovými slovy začíná propadat podezření, že by Bůh mohl být naším konkurentem, který chce omezovat naši svobodu, a že se staneme v plném smyslu slova lidmi teprve ve chvíli, kdy Boha sesadíme …“.
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
KKC 388-389
Zjevení postupně objasňuje i skutečnost hříchu. I když Boží lid Starého zákona narážel na bolestný stav lidstva ve světle příběhu o pádu, o němž vypráví Geneze, přesto nebyl schopen pochopit poslední význam tohoto příběhu, protože se zjevuje jen ve světle smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Je nutno znát Krista jako pramen milosti, abychom poznali Adama jako zdroj hříchu. A Duch-Přímluvce, poslaný zmrtvýchvstalým Kristem, přišel, aby „usvědčil svět ze hříchu“ (Jan 16,8) tím, že zjevil toho, kdo je Vykupitelem z hříchu.
Učení o prvotním hříchu je takřka „rubem“ radostné zvěsti, že Ježíš je Spasitelem všech lidí, že všichni potřebují spásu a že díky Kristu je spása nabídnuta všem. Církev, jež má „mysl Kristovu“, dobře ví, že napadá-li se zjevení o prvotním hříchu, útočí se tím i na Kristovo tajemství.
KKC 402-404
Adamův hřích měl následky pro všechny lidi. Svatý Pavel o tom píše: „Celé množství se stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky“ (Řím 5,19); „Skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili ?„ (Řím 5,12). Proti všeobecnosti hříchu a smrti staví apoštol všeobecnost spásy v Kristu: „Nuže tedy: jako provinění jednoho člověka přineslo odsouzení celému lidstvu, tak zase spravedlivý čin jednoho člověka přinesl celému lidstvu ospravedlnění, které dává život“ (Řím 5,18).
Po vzoru svatého Pavla církev vždy učila, že nesčetné utrpení, jež lidi tíží, a lidskou náklonnost ke zlému a ke smrti nelze pochopit bez jejich souvislosti s Adamovou vinou a bez přihlédnutí ke skutečnosti, že Adam nám předal hřích, jímž jsme nakaženi od narození a který je „smrtí duše“. V důsledku této jistoty víry církev uděluje křest na odpuštění hříchů také dětem, které se ještě nedopustily osobních hříchů.
Jak se stal Adamův hřích hříchem všech jeho potomků? Celý lidský rod je v Adamovi „jako jediné tělo jednoho člověka“. Pro tuto „jednotu lidského rodu“ jsou všichni lidé zasaženi Adamovým hříchem, stejně jako jsou zahrnuti do Kristovy spravedlnosti. Nicméně předávání prvotního hříchu je tajemství, jež nemůžeme plně pochopit. Ze zjevení však víme, že Adam nedostal svatost a prvotní spravedlnost jen pro sebe, nýbrž pro celou lidskou přirozenost: když Adam a Eva podlehli pokušiteli, dopustili se osobního hříchu, avšak tento hřích zasáhl lidskou přirozenost, kterou oni předávají v padlém stavu. Je to hřích, který bude předáván plozením, to je předáváním lidské přirozenosti zbavené prvotní svatosti a spravedlnosti, celému lidstvu. Proto je prvotní hřích nazýván „hříchem“ analogicky: jako „převzatý“ hřích, a ne hřích „spáchaný“, je to stav, a ne skutek.