Když Ježíš sám sebe označuje za „jednorozeného Božího Syna“ a když toto vyzná Petr a další, vysvětluje se tak, že jenom Ježíš je ze všech lidí na světě více než pouhý člověk. [441-445, 454]
​
KOMENTÁŘ
​Na mnoha místech -> Nového ZÁKONA (Jan 1,14.18; 1 Jan 4,9; Žid 11,7 aj.) se Ježíš nazývá „Synem“. Při křtu a při proměnění hlas z nebe nazývá Ježíše „milovaným Synem“. Ježíš otvírá před svými učedníky svůj jedinečný vztah k nebeskému Otci. Skutečnost, že Ježíš Kristus je opravdu Boží Syn, vychází plně najevo při zmrtvýchvstání.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 441-445
Boží Syn je ve Starém zákoně titul, který se dává andělům, vyvolenému národu, synům Izraele a jejich králům. V těchto případech znamená adoptivní synovství, jež vytváří mezi Bohem a jeho tvorem mimořádně důvěrné vztahy. Když je tedy slíbený Král-Mesiáš nazýván „Božím Synem“, nevyplývá z toho nutně, podle literárního smyslu oněch textů, že je víc než člověk. Ti, kdo takto označovali Ježíše jako izraelského Mesiáše, nechtěli asi říci nic víc.

Jiná věc je, když Petr vyznává, že Ježíš je „Mesiáš, Syn živého Boha“ (Mt 16,16), protože Ježíš mu odpovídá slavnostním způsobem: „Nezjevilo ti to tělo a krev, ale můj nebeský Otec“ (Mt 16,17). Podobně Pavel prohlásí o svém obrácení na cestě do Damašku: „Bůh, který si mě už v lůně mé matky vybral a svou milostí povolal a rozhodl, že mi zjeví svého Syna, abych oněm kázal radostnou zvěst všem pohanům ?„ (Gal 1,15-16). „A hned začal v synagogách hlásat Ježíše, že je to Boží Syn“ (Sk 9,20). Toto bude od samého počátku středem apoštolské víry, kterou prohlásil nejdříve Petr jako základ církve.

Jestliže Petr mohl uznat, že Mesiášovo božské synovství má transcendentní povahu, pak jen proto, že to sám Ježíš jasně naznačil. Před veleradou, na otázku svých žalobců: „Ty jsi tedy Boží Syn?“, Ježíš odpověděl: „Vy správně říkáte, já jsem“ (Lk 22,70). Už mnohem dříve se označil za „Syna“, který zná Otce, který se liší od služebníků, jež Bůh dříve posílal svému lidu, a který je vyšší než sami andělé. Odlišil své synovství od synovství svých učedníků tím, že nikdy neříkal „Otče náš“ (Mt 6,9); a zdůraznil toto rozlišení: „? k svému Otci a k vašemu Otci“ (Jan 20,17).

Evangelia zmiňují při dvou slavnostních okamžicích – při křtu a proměnění Krista – Otcův hlas, který označuje Ježíše za svého „milovaného Syna“. Ježíš se sám představuje jako „jednorozený Syn“ Boží (Jan 3,16) a tímto titulem potvrzuje svou věčnou preexistenci. Požaduje víru „ve jméno jednorozeného Syna Božího“ (Jan 3,18). Toto křesťanské vyznání se objevuje již ve zvolání setníka tváří v tvář Ježíši na kříži: „Tento člověk byl opravdu Syn Boží“ (Mk 15,39); jedině věřící člověk může vyjádřit ve světle velikonočního tajemství plný dosah titulu „Boží Syn“.

Teprve po zmrtvýchvstání se ukáže Ježíšovo božské synovství v moci jeho oslaveného lidství: „duchem svatosti se prokázal jako mocný Boží Syn tím, že vstal z mrtvých“ (Řím 1,4). Apoštolové budou moci vyznat: „Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy“ (Jan 1,14).

KKC 454
Jméno „Boží Syn“ znamená jedinečný a věčný vztah Ježíše Krista k Bohu, jeho Otci: on je Otcův jednorozený Syn a sám Bůh. Věřit, že Ježíš Kristus je Boží Syn, je nutné k tomu, aby člověk mohl být křesťanem.