Jelikož je Ježíš zjevením Boha, nepochopíme ho, pokud nebudeme brát vážně jeho neviditelné božství. [525-530,536]

KOMENTÁŘ
​V Ježíšově životě pozorujeme četné skutečnosti, které se mocně projevují, avšak které lze pochopit pouze jako tajemství. Mezi tato tajemství (-> MYSTÉRIUM) patří například Ježíšovo Boží synovství, vtělení, utrpení a zmrtvýchvstání.

KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 525-530
Ježíš se narodil v nuzné stáji, v chudé rodině; prvními svědky té události byli prostí pastýři. Právě v této chudobě se projevuje nebeská sláva. Církev neúnavně opěvuje slávu této noci: „Panna dnes dává život Věčnému a země poskytuje jeskyni Nedostupnému. Andělé a pastýři ho velebí a mudrci, vedení hvězdou, se mu přicházejí klanět. Ty ses pro nás narodilo, děťátko, věčný Bože!“

„Být jako děti“ ve vztahu k Bohu, to je podmínka pro vstup do království; proto je třeba se ponížit a stát se malým, ba víc: je třeba se „narodit znovu“ (Jan 3,7), narodit se z Boha, abychom se stali „Božími dětmi“ (Jan 1,12). Vánoční tajemství se v nás naplňuje, když „jsme dotvářeni v podobu Krista“. Vánoce jsou tajemstvím této „podivuhodné výměny“: „Podivuhodná záměna: Stvořitel člověka se stal jedním z nás a narodil se z panny; přijal účast na našem lidství a nám dal účast na svém božství.“

Ježíšova obřízka osmý den po jeho narození je znamením jeho začlenění do Abrahámova potomstva, do národa smlouvy, jeho podrobení se Zákonu, jeho oprávnění ke kultu Izraele, kterého se bude zúčastňovat celý život. Toto znamení je předobrazem „Kristovy obřízky“, jíž je křest.

Zjevení Páně (Epifanie) je vyjevením Ježíše jako Mesiáše Izraele, Božího Syna a Spasitele světa. Oslavuje spolu s Ježíšovým křtem v Jordánu a se svatbou v Káně i klanění, kterého se Ježíši dostává od „mudrců“, přicházejících z východu. V těchto „mudrcích“, kteří zastupují okolní pohanská náboženství, vidí evangelium prvotiny národů, které skrze vtělení přijímají radostnou zvěst o spáse. Příchod mudrců do Jeruzaléma, aby se poklonili židovskému králi, ukazuje, že v mesiášském světle Davidovy hvězdy hledají v Izraeli toho, který bude králem národů. Jejich příchod naznačuje, že pohané nemohou poznat Ježíše a klanět se mu jako Božímu Synu a Spasiteli světa, aniž se obrátí na Židy a aniž od nich přijmou mesiášské zaslíbení, jak je obsaženo ve Starém zákoně. Zjevení Páně (Epifanie) ukazuje, že „velké množství národů“ vstupuje „do rodiny patriarchů“ a získává tím důstojnost Izraele.

Obětování Ježíše v chrámě nám ho ukazuje jako prvorozence, který patří Pánu. V Simeonovi a Anně je celé očekávání Izraele, které přichází na setkání se svým Spasitelem (byzantská tradice tuto událost tak nazývá). Ježíš je tak uznán za dlouho očekávaného Mesiáše, za „světlo pohanů“ a „slávu Izraele“, ale také za „znamení, kterému se bude odporovat“. Meč bolesti, předpověděný Marii, ohlašuje tuto jinou, dokonalou a jedinečnou oběť na kříži, jež dá spásu, „kterou Bůh připravil přede všemi národy“.

Útěk do Egypta a zavraždění neviňátek ukazují, jak temnoty odporují světlu: „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali“ (Jan 1,11). Celý Kristův život bude poznamenán pronásledováním. Ti, kteří jsou jeho, je sdílejí s ním. Jeho návrat z Egypta připomíná exodus a představuje Ježíše jako konečného osvoboditele.

KKC 536
Při křtu Ježíš přijal a zahájil své poslání trpícího služebníka. Dává se započítat mezi hříšníky; už je „Boží beránek, který snímá hříchy světa“ (Jan 1,29); už předjímá „křest“ své krvavé smrti. Již přichází, „aby zcela splnil Boží vůli“ (Mt 3,15); plně se podřizuje vůli svého Otce: přijímá z lásky křest smrti na odpuštění našich hříchů. Na toto přijetí odpovídá Otcův hlas, kterým projevuje celé své zalíbení ve svém Synu. Duch, kterého má Ježíš v plnosti od samého početí, nyní na něm spočine. Ježíš pak bude zdrojem Ducha pro všechno lidstvo. Při Ježíšově křtu „se otevřelo nebe“ (Mt 3,16), které kdysi uzavřel Adamův hřích, a vody jsou posvěceny sestoupením Ježíše a Ducha svatého jako předzvěst nového stvoření.