Ve -» Starém zákoně se Bůh dává poznat jako ten, který z lásky stvořil svět i člověka, a jako ten, který zachovává věrnost dokonce i poté, co od něho člověk hříchem odpadl. [54-64, 70-72]
​
KOMENTÁŘ
​Bůh se dává poznat v dějinách: s Noemem uzavírá smlouvu na záchranu všeho živého stvoření. Povolává Abraháma a ustanovuje ho „otcem mnohých národů“ (Gn 17,5b), aby v něm těmto „všem pokolením země“ mohl požehnat (Gn 12,3b). Národ Izrael vzešlý z Abraháma se stává zvláštním Božím vlastnictvím. Bůh se představuje Mojžíšovi svým vlastním jménem. Jeho tajemné jméno se nejčastěji přepisuje jako → Jahve, „Jsem, který jsem“ (Ex 3,14). Vysvobozuje Izrael z egyptského otroctví, na Sinaji s ním Mojžíšo­vým prostřednictvím uzavírá smlouvu a dává mu Zákon. Bůh neustále posílá svému národu proroky, aby jej volali k obrácení a k obnově smlouvy. Proroci zvěstují, že Bůh uzavře novou a věčnou smlouvu, která bude mít za následek radikální obnovu a definitivní spásu. Tato smlouva se týká všech lidí.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 54 – 64
„Bůh, který skrze Slovo všechno tvoří (srov. Jan 1,3) a udržuje, dává lidem ve stvořených věcech trvalé svědectví o sobě (srov. Řím 1,19-20). Protože chtěl otevřít cestu nadpřirozené spásy, zjevil kromě toho již na začátku sám sebe prarodičům.“ Vybídl je k důvěrnému společenství se sebou samým a přitom je oděl zářící milostí a spravedlností.

Toto zjevení nebylo přerušeno hříchem našich prarodičů. Bůh totiž „po jejich pádu v nich vzbudil naději na spásu příslibem vykoupení (srov. Gn 3,15) a neustále pečoval o lidský rod, aby dal věčný život všem, kteří hledají spásu trpělivým konáním dobrých skutků (srov. Řím 2,6-7)“. „A když ti člověk odepřel poslušnost a ztratil tvé přátelství, tys ho nenechal napospas smrti. Slitoval ses nad lidmi… Častokrát jsi jim nabízel smlouvu.“

Když byla hříchem rozbita jednota lidského pokolení, Bůh nejprve zve lidstvo ke spáse svou neustálou přítomností v jednotlivých etapách lidských dějin. Smlouva s Noemem po potopě vyjadřuje zásadu Božího řádu spásy (ekonomie) vůči „národům“, to znamená vůči lidem seskupeným „v různých zemích, různého jazyka a různých čeledí“ (Gn 10,5).

Tento řád rozličných národů, zároveň kosmický, společenský a náboženský, má za úkol omezovat pýchu padlého lidstva, které je svorné ve své zvrácenosti a chtělo by samo vybudovat jednotu v babylonském stylu. Avšak následkem hříchu, ať už mnohobožství nebo zbožňování národa a jeho vůdce, ohrožují neustále pohanskou zkažeností tento prozatímní řád spásy.

Smlouva s Noemem zůstává v platnosti po celý čas národů, až do všeobecného vyhlášení evangelia. Písmo svaté uctívá některé velké postavy „národů“, jako „spravedlivého Ábela“, krále-kněze Melchizedecha, předobraz Krista, nebo spravedlivého muže „Noema, Daniela a Joba“ (Ez 14,14). Písmo svaté tak ukazuje, jakých výšin svatosti mohou dosáhnout ti, kteří žijí podle Noemovy smlouvy v očekávání, že Kristus „rozptýlené Boží děti shromáždí vjedno“ (Jan 11,52).

Bůh, aby shromáždil rozptýlené lidstvo, vyvolil Abráma a povolal ho z jeho země, z jeho příbuzenstva a z domu jeho otce, aby z něho udělal Abraháma, to znamená „otce mnohých národů“ (Gn 17,5): „Skrze tebe dojdou požehnání všecky národy země“ (Gn 12,3 LXX).

Lid vzešlý z Abraháma bude nositelem příslibu daného patriarchům, stane se vyvoleným národem a bude povolán připravovat na to, aby se jednoho dne všechny Boží děti shromáždily v jednotě církve; tento lid bude kořenem, na který budou naroubováni pohané, kteří se stali věřícími.

Patriarchové a proroci i další velké postavy Starého zákona byli a vždy budou uctíváni ve všech liturgických tradicích církve jako svatí.

Po době patriarchů Bůh utváří Izrael jako svůj lid tím, že ho zachrání z egyptského otroctví. Uzavírá s ním smlouvu na Sinaji a dává mu skrze Mojžíše svůj zákon, aby ho uznával a aby mu sloužil jako jedinému, živému a pravému Bohu, starostlivému otci a spravedlivému soudci, a aby očekával slíbeného Spasitele.

Izrael je Boží kněžský národ, je nazýván „Hospodinovým jménem“ (Dt 28,10). Je to národ těch, kteří „první… poznali jméno Hospodina, našeho Boha“, národ „starších bratří“ v Abrahámově víře.

Bůh skrze proroky vychovává svůj lid v naději na spásu, v očekávání nové a věčné smlouvy určené všem lidem, smlouvy, která bude vepsána do srdcí. Proroci hlásají radikální vykoupení Božího lidu, očištění od všech jeho nevěrností, spásu, jež zahrne všechny národy. Nositeli této naděje budou především chudí a pokorní Páně. Svaté ženy jako Sára, Rebeka, Ráchel, Miriam, Debora, Anna, Judit a Ester si uchovaly živou naději na spásu Izraele, jejíž nejzářivějším obrazem je Maria.

KKC 70 – 72
Bůh kromě svědectví, které vydává sám o sobě ve stvořených věcech, zjevil sám sebe i našim prarodičům. Mluvil k nim; po pádu jim přislíbil spásu a nabídl jim svou úmluvu.

Bůh uzavřel s Noemem věčnou smlouvu, je to smlouva mezi Bohem a všemi živými bytostmi. Ta bude platit, pokud bude trvat svět.

Bůh vyvolil Abraháma a uzavřel s ním a jeho potomstvem smlouvu. Utvořil z něho svůj lid, jemuž zjevil skrze Mojžíše svůj zákon. Tento lid připravoval skrze proroky, aby přijal spásu určenou všemu lidstvu.