Bůh chtěl, aby Ježíš Kristus měl skutečnou lidskou matku. Jeho Otcem je však on sám, protože chtěl ustanovit počátek díla vykoupení, který by nebylo možno připisovat žádným pozemským silám, pouze jemu samému. [484-504, 508-510]
​
KOMENTÁŘ
​Mariino panenství není žádnou překonanou mytologickou představou, nýbrž má pro Ježíšův život zásadní význam. Narodil se ze ženy, avšak neměl pozemského otce. Ježíš Kristus je nový počátek daný světu shůry. V Lukášově evangeliu se Maria ptá anděla: „Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám!“ (= nežiji se žádným mužem intimním životem, Lk 1,34). Na to jí anděl odpoví: „Duch svátý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní!“ (Lk 1,35). Navzdory tomu, že církev od svých počátků snášela posměch kvůli své víře v Mariino panenství, vždycky vyznávala skutečné, nikoliv jen symbolické Mariino panenství. -» 117
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 484-504
Zvěstování Panně Marii zahajuje „plnost času“ (Gal 4,4), to je naplnění příslibů a příprav. Maria je povolána, aby počala toho, v němž „přebývá celá plnost božství“ (Kol 2,9). Boží odpověď na její otázku: „Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám!“ (Lk 1,34) je dána mocí Ducha: „Duch svatý sestoupí na tebe“ (Lk 1,35).

Poslání Ducha svatého je vždy spojeno s posláním Syna a zaměřeno na ně. Duch svatý, který je „Pánem a dárcem života“, je poslán posvětit lůno Panny Marie a božsky ji oplodnit, aby tak počala Syna věčného Otce v lidství vzatém z jejího lidství.

Protože Otcův jednorozený Syn byl počat jako člověk v lůně Panny Marie, je „Kristus“, to je pomazaný Duchem svatým již od počátku své lidské existence, i když se navenek projeví jen postupně: pastýřům, mudrcům, Janu Křtiteli, učedníkům. Celý život Ježíše Krista bude tedy ukazovat, jak ho „Bůh pomazal Duchem svatým a mocí“ (Sk 10,38).

Co katolická víra vyznává o Marii, pramení z toho, co vyznává o Kristu; co však učí o Marii, to opět osvětluje její víru v Krista.

„Bůh poslal svého Syna“ (Gal 4,4), chtěl však svobodnou spolupráci jednoho tvora, aby mu dal tělo. Kvůli tomu Bůh od věčnosti vyvolil za matku svého Syna jednu izraelskou dceru, židovskou dívku z Nazareta v Galileji, „pannu zasnoubenou s mužem jménem Josef z Davidova rodu a ta panna se jmenovala Maria“ (Lk 1,26-27). „Otec milosrdenství však chtěl, aby vtělení předcházel souhlas předurčené matky, aby tak jako kdysi žena přispěla ke smrti, žena přispěla i k životu.“

Po celý Starý zákon bylo Mariino poslání připravováno posláním svatých žen. Na počátku je Eva: navzdory své neposlušnosti dostává příslib potomstva, které zvítězí nad zlým duchem, a také slib, že bude matkou všech živých. V síle tohoto přislíbení Sára počne syna i přes své stáří. Proti všemu lidskému očekávání Bůh volí to, co je považováno za bezmocné a slabé, aby ukázal, že je věrný tomu, co přislíbil: Annu, Samuelovu matku, Deboru, Rút, Juditu, Ester a mnohé další ženy. Maria „vyniká mezi pokornými a chudými Páně, kteří od něho s důvěrou očekávají a přijímají spásu. S ní konečně, přeslavnou dcerou Siónu, po dlouhém čekání na splnění zaslíbení přišla plnost času a uskutečňuje se nový plán spásy“.

K tomu, aby Maria byla matkou Spasitele, „byla od Boha obdařena dary hodnými tak velkého úkolu“. Anděl Gabriel ji při zvěstování zdraví jako „milostiplnou“ (Lk 1,28). Aby mohla dát svobodný souhlas své víry ke svému vyvolení, které jí bylo oznámeno, bylo třeba, aby byla cele nesena Boží milostí.

Církev si během staletí uvědomila, že Maria, plná Boží milosti, byla vykoupena už od svého početí. To hlásá dogma o Neposkvrněném početí, které vyhlásil roku 1854 papež Pius IX.: „Blahoslavená Panna Maria byla od prvního okamžiku svého početí pro zvláštní milost a výsadu všemohoucího Boha, vzhledem k zásluhám Ježíše Krista, Spasitele lidského rodu, uchráněna jakékoliv poskvrny dědičného hříchu.“

Tento „jas jedinečné svatosti“, kterým je Maria ozdobena „od prvního okamžiku svého početí“, dostává zcela od Krista: „byla vykoupena vznešenějším způsobem vzhledem k zásluhám svého Syna“. Víc než kteroukoliv jinou stvořenou osobu ji Otec v Kristu „zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary“ (Ef 1,3). V něm ji „vyvolil ještě před stvořením světa“, aby byla před ním svatá a neposkvrněná v lásce (Ef 1,4).

Otcové východní tradice nazývají Boží Matku „celou svatou“ (Panhagia), slaví ji jako „nedotčenou jakoukoliv poskvrnou hříchu, takřka modelovanou Duchem svatým a vytvořenou jako nové stvoření“. Z Boží milosti zůstala Maria po celý svůj život nedotčena jakýmkoli osobním hříchem.

Na oznámení, že mocí Ducha svatého porodí „Syna Nejvyššího“, ačkoliv nežije s mužem, Maria odpověděla tím, že „ochotně uvěřila“ s jistotou, že „u Boha není nic nemožného“: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,37-38). „A tak se Maria ?, souhlasící s Božím slovem, stala matkou Ježíšovou. Přijala spásnou Boží vůli celým srdcem a bez jakékoli zábrany hříchu, zasvětila se cele jako služebnice Páně osobě a dílu svého syna a pod ním a s ním – z milosti všemohoucího Boha – sloužila tajemství vykoupení.“ „Jak praví svatý Irenej, ‘svou poslušností se stala příčinou spásy pro sebe i pro celé lidské pokolení. Proto mnozí svatí otcové ve svých kázáních s oblibou mluví podobně jako on: ‘Uzel, vzniklý neposlušností Evy, byl rozvázán poslušností Marie; co zauzlila panna Eva nevěrou, to rozuzlila Panna Maria vírou.’ Ve srovnání s Evou nazývají Marii ‘matkou živých’ a často zdůrazňují: ‘Smrt přišla prostřednictvím Evy, život prostřednictvím Marie’.“

Maria, nazývaná v evangeliích „Ježíšovou matkou“ (Jan 2,1; 19,25), ještě před narozením svého Syna je z vnuknutí Ducha svatého pozdravena jako „matka mého Pána“ (Lk 1,43). Vždyť ten, kterého počala z Ducha svatého a který se stal skutečně jejím synem, není nikdo jiný než věčný Syn Otce, druhá osoba Nejsvětější Trojice. Církev vyznává, že Maria je skutečně Bohorodička („Theotokos“).

Už od prvních věroučných formulací církev vyznávala, že Ježíš byl počat v lůně Panny Marie pouze mocí Ducha svatého, a zdůrazňovala také tělesný aspekt této události: Ježíš byl počat „bez mužského semene, působením Ducha svatého“. V panenském početí Otcově vidí znamení, že jde opravdu o Božího Syna, který přišel v lidském těle: Tak svatý Ignác Antiochijský(počátek 2. století) píše: „Jste ? naplněni vírou v našeho Pána, který skutečně je podle těla z rodu Davidova a Boží Syn z vůle a moci Boží, který se skutečně narodil z panny ? za vlády Poncia Piláta ? byl skutečně za nás přibit ? skutečně trpěl, stejně jako skutečně vstal z mrtvých.“

Evangelijní vyprávění považují panenské početí za Boží dílo, které přesahuje jakékoliv chápání a jakoukoliv lidskou možnost: „Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého,“ říká anděl Josefovi o Marii, jeho snoubence (Mt 1,20). Církev v tom vidí naplnění Božího příslibu daného prorokem Izaiášem: „Hle, panna počne a porodí syna.“

Mlčení Markova evangelia a listů Nového zákona o Mariině panenském početí působilo někdy rozpaky. Tak mohly vyvstávat pochybnosti, zda se nejedná o legendy nebo o teologické konstrukce, které nechtějí vypovídat o skutečné historické události. Na to lze odpovědět: Víra v panenské početí Ježíše narazila na prudký odpor, posměch nebo nepochopení od nevěřících, židů i pohanů: nebyla tedy nijak motivována pohanským bájeslovím nebo nějakým přizpůsobením dobovým názorům. Smysl této události je dostupný jen pohledu víry, která ji vidí v oné „vnitřní souvislosti, jež spojuje navzájem všechna tajemství“, v celku Kristových tajemství, od vtělení až po jeho velikonoční tajemství. O této souvislosti svědčí již svatý Ignác Antiochijský: „Kníže tohoto světa neznal Mariino panenství a její porod, stejně jako smrt Páně: tři vznešená tajemství, která se uskutečnila v Božím mlčení.“

Prohloubení víry v panenské mateřství přivedlo církev k vyznávání skutečného a trvalého Mariina panenství i při porodu Božího Syna, který se stal člověkem. Vždyť Kristovo narození „její panenskou čistotu neporušilo, nýbrž posvětilo“. Liturgie církve slaví Marii jako „Aeiparthenos“, vždy Pannu.

Na to se někdy namítá, že Písmo mluví o Ježíšových bratřích a sestrách. Církev tato místa vždy chápala tak, že se tím neoznačují další děti Panny Marie: vždyť Jakub a Josef, „Ježíšovi příbuzní“ (Mt 13,55), jsou syny Marie, Kristovy učednice, která je příznačně označena jako „druhá Marie“ (Mt 28,1). Jde o Ježíšovy nejbližší příbuzné podle způsobu vyjadřování, které nebylo ve Starém zákoně nijak neobvyklé.

Ježíš je jediným Mariiným synem. Avšak Mariino duchovní mateřství se vztahuje na všechny lidi, které on přišel spasit: „Zrodila syna, kterého Bůh ustanovil za prvního z mnoha bratří (srov. Řím 8,29), totiž věřících, při jejichž zrození a vychování ona spolupracuje svou mateřskou láskou.“

Pohled víry může v souvislosti s celým zjevením odhalit tajemné důvody, pro které Bůh ve svém úradku spásy chtěl, aby se jeho Syn narodil z panny. Tyto důvody se týkají jak Kristovy osoby a jeho vykupitelského poslání, tak i Mariina přijetí tohoto poslání ve prospěch všech lidí

Mariino panenství ukazuje, že při vtělení měl absolutní iniciativu Bůh. Ježíšovým Otcem je pouze Bůh. „Lidská přirozenost, kterou Ježíš přijal, jej nikdy neoddělila od Otce ? skrze přirozenost Syn Otce svým božstvím, skrze přirozenost Syn Matky svým lidstvím, ale ve vlastním smyslu Boží Syn v obou svých přirozenostech.“

Ježíš byl počat z Ducha svatého a narodil se z Panny Marie, protože je nový Adam, kterým začíná nové stvoření: „První člověk byl utvořen ze země ? druhý člověk je z nebe“ (1 Kor 15,47). Kristovo lidství je od samého početí naplněno Duchem svatým, protože Bůh mu „dává Ducha v míře neomezené“ (Jan 3,34). Z této plnosti Krista, hlavy vykoupeného lidstva, „jsme dostali všichni ? milost za milostí“ (Jan 1,16).

KKC 508-510
Z Evina potomstva Bůh vyvolil Pannu Marii, aby byla matkou jeho Syna. Jako „plná milosti“ je „nejvznešenějším plodem vykoupení“: od prvního okamžiku svého početí je zcela uchráněna poskvrny prvotního hříchu a během svého života se nedopustila žádného osobního hříchu.

Maria je opravdu „Matka Boží“, protože je matkou vtěleného věčného Božího Syna, který je sám Bohem.

Maria zůstala „pannou, když počala svého Syna, pannou, když ho porodila, pannou, když ho nosila v lůně, pannou, když ho živila mateřským mlékem, pannou navždy“: celým svým bytím byla „služebnicí Pána“ (Lk 1,38).