Bůh chce, „aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy“ (1 Tim 2,4). „Boží království“ začíná u lidí, kteří Bohu dovolí, aby je proměnil. Podle Ježíšovy zkušenosti jsou to především chudí a maličcí. [541-546, 567]
​
KOMENTÁŘ
​Dokonce i lidé stojící mimo církev jsou fascinováni Ježíšem, jenž se obrací se svou láskou nejprve na ty, kteří jsou tak či onak společensky či sociálně vyloučeni. Ježíš v horském kázání upozorňuje, že především chudým a plačícím, obětem pronásledování a násilí a všem hledajícím jeho spravedlnost a pokoj se přednostně otvírá brána Božího království. Obzvlášť vítáni jsou hříšníci: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky“ (Mk 2,17).
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KC 541-546
„Když byl Jan (Křtitel) uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: ‘Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu.’“ (Mk 1,14-15). „Aby Kristus splnil Otcovu vůli, uvedl v život nebeské království na zemi.“ A Otcova vůle je „povznést lidi k účasti na božském životě“. Činí to tak, že shromažďuje lidi kolem svého Syna, Ježíše Krista. Toto shromáždění je církev, která na zemi představuje „klíčení a počátek“ Božího království.

Kristus je středem tohoto shromáždění lidí v „Boží rodině“. Svolává je k sobě svým slovem, svými „znameními“, kterými se projevuje Boží království, rozesláním svých učedníků. Příchod svého království uskuteční Kristus především velkým tajemstvím velikonoc: svou smrtí na kříži a svým zmrtvýchvstáním. „A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě“ (Jan 12,32). „Všichni lidé jsou volání k této jednotě s Kristem.“

Všichni lidé jsou povoláni vstoupit do království. Toto mesiášské království bylo nejprve hlásáno izraelským synům a je určeno přijmout lidi ze všech národů. Kdo se tam chce dostat, musí přijmout Ježíšovo slovo: „Slovo Páně se přirovnává k semeni, které se zasévá na pole: kdo je poslouchají s vírou a přiřadí se ke Kristovu malému stádu, přijali už království. Semeno potom vlastní silou vzklíčí a roste až do doby žní.“

Království patří chudým a maličkým, totiž těm, kteří je přijali s pokorným srdcem. Ježíš je poslán, aby „přinesl chudým radostnou zvěst“ (Lk 4,18). Prohlašuje, že je jim blaze, neboť „jejich je nebeské království“ (Mt 5,3); Otci se zalíbilo zjevit „maličkým“ to, co zůstává skryto před moudrými a rozumnými. Ježíš sdílí život chudých, od jeslí až po kříž; zná hlad, žízeň a nedostatek. Ba dokonce se ztotožňuje s chudými všeho druhu a činorodou lásku k nim klade jako podmínku pro vstup do jeho království.

Ježíš zve hříšníky ke stolu království: „Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky“ (Mk 2,17). Vyzývá je k obrácení, bez něhož nelze vejít do království, ale slovem i skutkem jim ukazuje bezmezné milosrdenství svého Otce k nim a nesmírnou „radost v nebi nad jedním hříšníkem, který se obrátí“ (Lk 15,7). Nejvyšším důkazem této lásky bude Ježíšovo obětování vlastního života „na odpuštění hříchů“ (Mt 26,28).

Ježíš volá ke vstupu do království prostřednictvím podobenství, která jsou příznačným prvkem jeho učení. Jimi zve na královskou hostinu, ale také žádá radikální volbu: kdo chce získat království, musí „prodat“ všechno; slova nestačí, je třeba činů. Podobenství jsou pro člověka jako zrcadla: přijme slovo jako skalnatá půda nebo jako dobrá země? Co člověk udělá se svěřenými hřivnami? Skrytým jádrem podobenství je Ježíš a přítomnost království v tomto světě. Je třeba vstoupit do království, to je stát se Kristovým učedníkem, aby člověk „poznal tajemství nebeského království“ (Mt 13,11). Pro ty, „kdo jsou vně“, zůstává všechno hádankou.

KKC 567
Nebeské království bylo na zemi zahájeno Kristem. „Toto království se jasně projevuje lidem v Kristových slovech, v jeho skutcích a v jeho přítomnosti.“ Církev je zárodek a počátek tohoto království, jehož klíče jsou svěřeny Petrovi.