Ježíšova násilná smrt nebyla plodem jen tragických vnějších okolností. Ježíš byl „vydán, jak to Bůh předem rozhodl a předpověděl“ (Sk 2,23). Nebeský Otec „s tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem“ (2 Kor 5,21), abychom my, děti hříchu a smrti, měli život. Velikost oběti, jakou Bůh Otec požadoval od svého Syna, odpovídala velikosti Synovy oddanosti: „Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel“ (Jan 12,27). Na obou stranách je to láska, která se osvědčuje v krajní situaci kříže. [599-609, 620]
​
KOMENTÁŘ
​Aby nás Bůh zachránil ze smrti, vylil „lék nesmrtelnosti“ (Ignác z Antiochie) na náš svět smrti – svého Syna Ježíše Krista. Otec a Syn byli v tomto poslání nerozlučnými spojenci, plnými ochoty a touhy přijmout na sebe z lásky k člověku i nejkrajnější situaci. Bůh se odhodlal k výměně, aby nás navždy zachránil. Chtěl nám darovat svůj věčný život, abychom se mohli těšit z jeho radosti, a byl ochoten vytrpět naše umírání, naše zoufalství, naši opuštěnost a naši smrt, aby měl s námi podíl úplně na všem.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 599-609
Ježíšova násilná smrt nebyla plodem náhody v rámci nějaké nešťastné shody okolností. Patří k tajemství Božího plánu, jak to vysvětluje svatý Petr jeruzalémský Židům hned ve svém prvním svatodušním projevu: „On byl vydán, jak to Bůh předem rozhodl“ (Sk 2,23). Tento biblický jazyk však neznamená, že ti, kdo Ježíše vydali, byli jen pasivními vykonavateli scénáře předem sepsaného Bohem.

Před Bohem jsou všechny okamžiky času přítomny ve své aktuálnosti. On tedy stanovil svůj věčný plán „předurčení“ tak, že do něj zahrne svobodnou odpověď každého člověka na svou milost: „Skutečně, v tomto městě se spolčili Herodes a Poncius Pilát s pohany a s izraelským lidem proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi pomazal za Mesiáše. Tak vykonali, co předem určila tvoje moc a tvé rozhodnutí“ (Sk 4,27-28). Bůh dopustil činy, které vzešly z jejich zaslepenosti, aby uskutečnil svůj plán spásy.

Božský plán spásy skrze zabití Služebníka, Spravedlivého, byl v Písmech předem ohlášen jako tajemství všeobecného vykoupení, to je vysvobození, které zbavuje lidi otroctví hříchu. Svatý Pavel hlásá ve vyznání víry, o němž říká, že je „sám přijal“, že „Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy“ (1 Kor 15,3). Ježíšova výkupná smrt naplňuje zvláště proroctví o trpícím Služebníkovi. Sám Ježíš ukázal smysl svého života i své smrti ve světle trpícího Služebníka. Po zmrtvýchvstání podal tento výklad učedníkům z Emauz, a potom samotným apoštolům.

Proto může svatý Petr vyjádřit apoštolskou víru v Boží plán spásy takto: „Víte přece, že jste ze svého prázdného způsobu života, jak jste ho zdědili po předcích, byli vykoupení ne snad nějakými věcmi pomíjejícími, stříbrem nebo zlatem, ale drahou krví Krista jako bezúhonného a neposkvrněného beránka. On byl ovšem k tomu vyhlédnut už před stvořením světa, ale pro vás se objevil teď na konci časů“ (1 Petr 1,18-20). Lidské hříchy spáchané po prvním hříchu jsou trestány smrtí. Bůh tím, že poslal svého vlastního Syna v postavení otroka — v takovém stavu tedy, v jakém bylo lidstvo padlé a zasvěcené smrti kvůli hříchu — „s tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha“ (2 Kor 5,21).

Ježíš nepoznal zavržení, jako kdyby sám byl zhřešil. Avšak ve vykupitelské lásce, která ho stále spojovala s Otcem, vzal na sebe naše odloučení od Boha kvůli hříchu, a to až do té míry, že mohl naším jménem říci na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mk 15,34). Když ho Bůh učinil takovým způsobem solidárním s námi hříšníky, „vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky“ (Řím 8,32), abychom byli „s Bohem usmířeni smrtí jeho Syna“ (Řím 5,10).

Tím, že Bůh vydal svého Syna za naše hříchy, ukazuje, že jeho plán spásy, který má s námi, je plán dobrotivé lásky, která předchází jakoukoliv naši zásluhu: „V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy (1 Jan 4,10). „Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme ještě byli hříšníky“ (Řím 5,8).

Tato láska nikoho nevylučuje; Ježíš to připomněl na závěr podobenství o ztracené ovci: „Stejně tak nechce váš nebeský Otec, aby zahynul jediný z těchto nepatrných“ (Mt 18,14). Prohlašuje, že „dává svůj život jako výkupné za všechny“ (Mt 20,28); tento poslední výraz „za všechny“ nikoho nevylučuje, neboť staví proti sobě celé lidstvo a osobu jediného Vykupitele, který se vydává proto, aby lidstvo spasil. Proto církev po vzoru apoštolů učí, že Kristus zemřel za všechny bez výjimky: „Není, nebyl a nebude žádný člověk, pro něhož by nebyl Kristus trpěl.“

Boží Syn sestoupil z nebe, ne aby konal svou vůli, ale vůli toho, který ho poslal. „Když přicházel na svět, řekl: ‘… Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli …’ A touto vůlí jsme posvěceni obětováním těla Ježíše Krista jednou provždy“ (Žid 10,5-10). Od první chvíle svého vtělení Syn plně přijímá ve svém vykupitelském poslání Boží plán spásy: „Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo“ (Jan 4,34). Ježíšova oběť „za hříchy celého světa“ (1 Jan 2,2) je výrazem jeho společenství lásky s Otcem: „Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život“ (Jan 10,17). „Ale ať svět pozná, že miluji Otce a jednám, jak mi Otec přikázal“ (Jan 14,31).

Tato touha bezvýhradně se ztotožnit s plánem vykupitelské lásky svého Otce proniká celým Ježíšovým životem, protože jeho vykupitelské lásky svého Otce proniká celým Ježíšovým životem, protože jeho vykupitelské utrpení je vlastním důvodem jeho vtělení: „Otče, vysvoboď mě od té hodiny! Ale právě kvůli té hodině jsem přišel“ (Jan 12,27). „Což nemám pít kalich, který mi podal Otec?“ (Jan 18,11). A ještě na kříži, dříve než bylo všechno dokonáno, říká: „Žízním“ (Jan 19,28).

Když Jan Křtitel souhlasil s tím, že udělí Ježíšovi křest stejně jako hříšníkům, spatřil v Ježíšovi Božího beránka a ukázal na něho jako na toho, který snímá hříchy světa. Vyjadřuje tím, že Ježíš je trpící Služebník, který se dává tiše vést na porážku a nese hříchy mnohých a současně velikonoční beránek, symbol vykoupení Izraele při první Veliké noci. Celý Kristův vyjadřuje jeho poslání: sloužit a dát svůj život jako výkupné za všechny.

Tím, že se Ježíš sjednotil ve svém lidském srdci s Otcovou láskou k lidem, „projevil jim lásku až do krajnosti“ (Jan 13,1), protože „nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí život“ (Jan 15,13). A tak se v utrpení a ve smrti stalo Ježíšovo lidství svobodným a dokonalým nástrojem jeho božské lásky, která chce, aby všichni lidé byli spaseni. On totiž svobodně přijal své utrpení a smrt z lásky ke svému otci a k lidem, které Otec chce spasit: „Nikdo mi život nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe“ (Jan 10,18). Odtud svrchovaná svoboda Božího Syna, když jde dobrovolně na smrt.

KKC 620
Naše spása pochází z iniciativy Boží lásky k nám, protože „on si nás zamiloval a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy“ (1 Jan 4,10). „Vždyť Bůh pro Kristovy zásluhy smířil svět se sebou“ (2 Kor 5,19).