Bůh tě miluje jako nikoho jiného na světě
Každý z nás si v sobě nese
identitu milovaného dítěte
V každém z nás existují jak temné stránky, tak i něco naprosto čistého a nedotčeného: tím něčím je láska, kterou ke každému z nás chová Bůh, a která je základem identity každého z nás. Identity nezcizitelného postavení milovaného dítěte. Přijetí této skutečnosti ve víře je klíčem a zárukou cesty růstu a naplnění našeho života.
Snažíme se o seberealizaci,
přitom však zůstáváme nespokojení
Každý člověk hledá svou identitu, svou vnitřní osobnost. Kdo jsem? To je otázka, kterou si často s obavou klademe uprostřed naší životní cesty. Snažili jsme se o vybudování své osobnosti, o vlastní realizaci podle našich vnitřních tužeb a také podle kritérií úspěšnosti kulturního prostoru, v němž žijeme. Angažovali jsme se v práci, v rodině, ve vztazích a v různých jiných funkcích. Někdy jsme došli až na hranice vyčerpání… Přitom však zůstáváme v hloubce prázdní, nespokojení, zmatení: Kdo opravdu jsem? Vyjadřuje opravdu vše, co jsem až do dnešního dne prožil, kým jsem?
To nejniternější v nás se odkrývá jedině v setkání s Bohem, kdy jsem oproštěn od všeho, co je v mé identitě povrchního a vykonstruovaného.
Bůh nemiluje jen „všeobecně“,
Bůh miluje každého z nás jedinečnou láskou
Jádro osobnosti každého z nás se skládá ze dvou jednoduchých, ale nevyčerpatelně bohatých skutečností, které v sobě můžeme postupně objevovat:
z jedinečné lásky, kterou ke mně Bůh chová,
a z jedinečné lásky, kterou jeho lásku mohu opětovat a předávat dál.
Setkávání s Bohem (např. v modlitbě) mi pomáhá odhalovat jedinečnou Boží lásku právě ke mně. Zde se skrývá hluboká touha každé ženy a každého muže být milován jedinečnou láskou. Ne být milován jakýmsi všeobecným principem, jako by člověk byl jen součástí větší skupiny milovaných, ale být oceněný a přijatý zvláštním, jedinečným způsobem. Zkušenost zamilovanosti je proto tak fascinující, že nám dává zakusit právě toto: někdo se pro mě stává tak cenným jako nikdo jiný na světě a stejným způsobem jsem i já pro něj jedinečným.
Každý z nás může v Božím pohledu zakusit, že je milovaný, Bohem vyvolený, a to krajně osobním způsobem. Někdy můžeme mít pocit, že Bůh miluje jaksi všeobecně: miluje všechny lidi a já k nim patřím, proto se (snad) zajímá trochu i o mě. Ale vědomí, že jsme milováni „všeobecně“ jako součást celku neodpovídá skutečné Otcově lásce, která je zvláštní a jedinečná pro každého. Láska Boží je osobní. Každý z nás má proto absolutní právo říct: Bůh mě miluje jako nikoho jiného na světě! Bůh nemiluje dvě osoby stejným způsobem, protože jeho láska je právě tím, co utváří naši vlastní osobnost, a je pro každého jiná. Mezi dušemi je mnohem více rozdílů než mezi tvářemi, říká Terezie z Ávily.
Každý z nás má jedinečnou a nezastupitelnou úlohu,
která nemůže být nahrazena nikým jiným
Tato jedinečná láska, kterou Bůh každého miluje, v sobě zahrnuje také dar jedinečné odpovědi. U mnoha svědků víry se setkáváme s těmito slovy: „Ježíši, chtěl bych tě milovat způsobem, jakým tě ještě nikdo nemiloval! Chtěl bych pro tebe dělat bláznovství, která ještě nikdo nikdy neudělal!“ Toto přání však není marné a může se realizovat v životě každého: každý z nás může dát Bohu (a lidem v mém okolí) lásku, jakou ho ještě nikdo nemiloval. Je to přesně ta láska, která mi přísluší, abych daroval, která odpovídá mému já, která je odpovědí na Boží lásku a k níž mi dá svou milost. Každý z nás má své jedinečné místo a jedinečnou i nezastupitelnou úlohu, mou vlastní plodnost, která nemůže být nahrazena nikým jiným.
Jistota, že jsme milováni jedinečným způsobem a že můžeme (navzdory našim slabostem a omezením) také tímto jedinečným způsobem milovat, je plodem získaným skrze živý vztah s Bohem a je to cenný dar. Tímto způsobem se vytváří nejhlubší a nejpevnější jádro naší osobní identity.
„Kdo má ucho, ať poslouchá,
co říká Duch Boží:
Kdo zvítězí, tomu dám bílý kamínek,
na kterém bude vyryto nové jméno,
které nezná nikdo jiný než ten,
kdo ho dostane“ (srov. Zj 2,17).
