Zakladatelem tohoto lidu je Bůh Otec. Jeho vůdcem je Ježíš Kristus. Zdrojem jeho síly je Duch svátý. Vstupní branou k Božímu lidu je křest. Jeho důstojnost spočívá ve svobodě Božích dětí. Jeho zákonem je láska. Pokud tento lid zachovává věrnost Bohu a hledá nejprve Boží království, dokáže měnit svět. [781-786
​
KOMENTÁŘ
​Boží lid se nepodobá žádnému Lidskému společenství. Nepodřizuje se nikomu než Bohu samému. Má být jako sůl, která dává pokrmům chuť; jako kvas, který všechno prokvasí; jako světlo, které zahání temnotu. Ten, kdo patří k Božímu lidu, musí počítat s tím, že se dostane do otevřeného konfliktu s lidmi, kteří popírají Boží existenci a nedbají na Boží přikázání. Avšak ve svobodě Božích dětí se člověk nemusí bát ničeho, dokonce ani smrti.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 781 – 786
„V každé době a v každém národě je Bohu milý každý, kdo se ho bojí a jedná správně. Bůh si však nepřál posvětit a spasit lidi jednotlivě, s vyloučením jakéhokoli vzájemného vztahu, nýbrž chtěl z nich vytvořit lid, který by ho v pravdě uznával a svatě mu sloužil. Proto si vyvolil izraelský národ za svůj lid, uzavřel s ním smlouvu a postupně jej poučoval … Toto všechno však byla pouze příprava a předobraz nové a dokonalé úmluvy, která měla být uzavřena v Kristu … Tuto novou smlouvu uzavřel Kristus, totiž novou úmluvu ve své krvi, a povolal ze Židů i z pohanů lid, který by ne podle těla, nýbrž v Duchu vytvořil jednotu.“

Boží lid má tyto výrazné rysy, které jej jasně odlišují ode všech náboženských, národnostních, politických nebo kulturních seskupení v dějinách: — Je to Boží lid: Bůh nepatří jako vlastnictví žádnému národu. Ale on si z těch, kteří kdysi nebyli žádným národem získal národ: „rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý“ (1 Petr 2,9). — Člověk se stává členem tohoto lidu „zrozením shůry“, „z vody a Ducha“ (Jan 3,3-5), to jest vírou v Krista a křtem, ne tělesným narozením. — Hlavou tohoto lidu je Ježíš Kristus [Pomazaný, Mesiáš]: protože totéž pomazání, Duch svatý, stéká z hlavy na Tělo, je tento lid „mesiášským lidem“. — „Tomuto lidu přináleží důstojnost a svoboda Božích dětí, v jejichž srdci přebývá Duch svatý jako v chrámě.“ — „Jeho zákonem je nové přikázání milovat tak, jak nás miloval Kristus. To je „nový“ zákon Ducha svatého. — Jeho posláním je být solí země a světlem světa. Církev „je pro celé lidské pokolení naprosto bezpečným zárodkem jednoty, naděje a spásy“. — „Jeho cílem je Boží království, které zahájil sám Bůh na zemi a které se má dále šířit, dokud je také nedokoná on sám na konci času.“

Ježíš Kristus je ten, kterého Otec pomazal Duchem svatým a kterého ustanovil „knězem, prorokem a králem“. Celý Boží lid má na těchto třech Kristových funkcích účast a nese odpovědnost za poslání a službu, které z nich vyplývají.

Kdo vstoupil do Božího lidu vírou a křtem, stává se účastným jedinečného povolání tohoto lidu, jeho kněžského povolání: „Kristus Pán, velekněz vybraný z lidí, z nového lidu ‘udělal královský národ a kněze Boha, svého Otce’. Vždyť pokřtění jsou svým znovuzrozením a pomazáním od Ducha svatého posvěceni na duchovní chrám a na svaté kněžstvo.“

„Svatý Boží lid má účast také v Kristově prorockém poslání“, a to především pro nadpřirozený smysl víry, který má celý lid, laikové i hierarchie, když „neúchylně lne k ‘víře jednou provždy křesťanům svěřené“, prohlubuje její chápání a stává se Kristovým svědkem uprostřed tohoto světa.

Boží lid má konečně účast na Kristově královské funkci. Kristus vykonává svou královskou moc tím, že všechny lidi přitahuje k sobě svou smrtí a svým vzkříšením. Kristus, král a pán celého vesmíru, se stal služebníkem všech, protože „nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny“ (Mt 20,28). Pro křesťana „kralovat“ znamená „sloužit“ Kristu, především v „chudých a trpících“, v nichž církev „vidí obraz svého chudého a trpícího zakladatele“. Boží lid uskutečňuje svou „královskou důstojnost“ tím, že žije podle svého povolání sloužit s Kristem. „Všichni, kteří se znovuzrodili v Kristu, se skrze znamení kříže stávají králi: pomazáním Ducha svatého jsou posvěceni na kněze. Proto si všichni křesťané, kteří jsou duchovní a používají svého rozumu, mají uvědomit, že — pomineme-li zvláštní službu vlastní našemu úřadu — jsou členové tohoto královského rodu a že mají účast na kněžském úkolu. Což není královskou funkcí skutečnost, že duše ovládá své tělo a je podřízena Bohu? Což to není kněžská funkce, zasvětit Pánu čisté svědomí a obětovat mu na oltáři vlastního srdce neposkvrněné oběti naší zbožnosti?“