Především díky SVÁTOSTI křtu a EUCHARISTII vzniká nerozlučitelné spojení mezi Ježíšem Kristem a křesťanem. Tato vazba je natolik pevná, že ho s námi lidmi spojuje jako hlavu s údy lidského těla, a vytváří tak naprostou jednotu. [787-795]
​
KOMENTÁŘ
​
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 787 – 795
Ježíš hned od počátku přidružil své učedníky ke svému životu; zjevil jim tajemství království; dal jim účast na svém poslání, na své radosti i na svém utrpení. Ježíš mluví o ještě těsnějším spojení mezi sebou a těmi, kdo ho budou následovat: „Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás … Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti“ (Jan 15,4-5). A nadto mluví o tajemném a skutečném společenství mezi svými vlastním tělem a naším tělem: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6,56).

Když byla učedníkům odňata Kristova viditelná přítomnost, nenechal je osiřelé. Slíbil jim, že s nimi zůstane až do skonání věků, poslal jim svého Ducha. Společenství učedníků s Ježíšem se tím v určitém smyslu stalo ještě intenzivnější: „Když udělil svého Ducha bratřím povolaným ze všech národů, vytvořil z nich tajemným způsobem své tělo.“

Přirovnání církve k tělu osvětluje úzký vztah mezi církví a Kristem. Není jenom shromážděna kolem něho, je sjednocena v něm, v jeho Těle. Je třeba zvlášť podtrhnout tři aspekty církve–Kristova Těla: jednotu všech údů mezi sebou v síle spojení s Kristem; Kristus — hlava těla; církev — Kristova nevěsta.

Věřící, kteří odpovídají na Boží slovo a stávají se údy Kristova Těla, jsou úzce spojeni s Kristem: „V tomto těle se Kristův život rozlévá do věřících, kteří se prostřednictvím svátostí tajemně, ale skutečně sjednocují s umučeným a oslaveným Kristem.“ To zvláště platí o křtu, jímž jsme spojeni se smrtí a vzkříšením Krista, a o eucharistii, skrze niž „máme skutečnou účast na těle Páně a jsme povznášeni ke spojení s ním a mezi sebou.“

Jednota těla nevylučuje rozmanitost údů: „Při budování Kristova těla se uplatňuje různost údů a úkolů. Jeden a týž Duch rozděluje k užitku církve své různé dary podle svého bohatství a podle potřeby služeb v církvi.“ Jednota mystického těla plodí a rozněcuje mezi věřícími lásku: „Proto když něčím trpí jeden úd, trpí spolu s ním všechny údy; a když se dostane cti jednomu údu, všechny údy se radují spolu s ním.“ A konečně jednota mystického těla převyšuje jakékoliv lidské rozdělení: „… vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista: už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši“ (Gal 3,27-28).

Kristus „je hlavou těla, to je církve“ (Kol 1,18). Je počátkem stvoření i vykoupení. Vyvýšen do slávy Otce „má ve všem prvenství“ (Kol 1,18), hlavně v církvi, a skrze ni rozšiřuje své království na všechny věci.

Připojuje nás ke své Veliké noci. Všechny údy se musí snažit připodobňovat se mu, „dokud nenabudou podoby Kristovy“ (Gal 4,19). „Proto jsme přibíráni do všech tajemství jeho života … spojujeme se s jeho utrpením jako tělo s hlavou; trpíme s ním, abychom s ním byli oslaveni.“

Stará se o náš růst. Abychom rostli k němu, naší hlavě, Kristus rozděluje ve svém těle, to je v církvi, dary a služby, kterými si navzájem pomáháme na cestě ke spáse.

Kristus a církev tedy vytvářejí „Krista v celé plnosti“ [Christus totus]. Církev je jedna s Kristem. Světci měli velmi živé vědomí této jednoty: „Radujme se a děkujme Bohu nejen za to, že jsme se stali křesťany, nýbrž že nám dal, abychom se stali samotným Kristem. Chápete, bratři, jakou milost nám Bůh udělil, když nám dal Krista jako hlavu? Jásejte a radujte se, stali jsme se Kristem. Je–li on hlava, my jsme údy: jsme celý člověk, on a my … Kristova plnost, to je tedy hlava a údy; jaká je to hlava? A jaké jsou to údy? Kristus a církev.“ „Náš Vykupitel se ukázal jako jedna a táž osoba s církví, kterou si vzal za vlastní.“ „Hlava a údy jsou takřka jedna mystická osoba.“ Jedna odpověď svaté Jany z Arku k jejím soudcům shrnuje víru svatých učitelů a vyjadřuje ryzí smýšlení věřícího: „Myslím, že Ježíš Kristus a církev jsou jedno a není třeba z toho dělat problémy.“