V církvi jsou laici a duchovní (-» klérus). Jako Boží děti mají tutéž důstojnost. Jsou pověřeni rovnocennými, i když rozdílnými úkoly. Posláním laiků je v celém světě budovat Boží království. S nimi působí zasvěcení nositelé úřadu (duchovní), jimž je svěřena služba řídit církev, vyučovat a posvěcovat. V obou stavech pak existují křesťané, kteří se zvláštním způsobem dávají Bohu k dispozici v čistotě, chudobě a poslušnosti (např. řeholníci). [871-876, 934, 935]
​
KOMENTÁŘ
​Úkolem každého křesťana je vydávat svědectví evangeliu vlastním životem. Bůh však vede každého člověka zvláštní cestou. Jedny posílá jako LAIKY, aby v rodině a v povolání budovali Boží království uprostřed světa. Ve křtu a v BIŘMOVÁNÍ jim k tomu uděluje potřebné dary Ducha svátého. Jiným svěřuje pastýřskou službu; mají vést, vyučovat a posvěcovat jeho lid. Na tento úkol si nikdo nemůže činit nárok zvláštního rozhodnutí; pověřit jím může jen Pán, který uděluje povolanému člověku ve svátosti kněžského svěcení pro tuto cestu svou božskou sílu. Takový člověk proto může jednat z Kristovy moci a může udělovat SVÁTOSTI. -» 259
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 871 – 876
„Křesťané jsou lidé, kteří byli křtem vtěleni do Krista, stali se Božím lidem, a z toho důvodu jsou účastni, každý svým způsobem, Kristova úřadu kněžského, prorockého a královského; podle svého vlastního postavení jsou povoláni k poslání, které svěřil Bůh církvi, aby je plnila ve světě.“

„Na základě znovuzrození v Kristu jsou si všichni křesťané skutečně rovni co do důstojnosti i činnosti. Na základě této rovnosti všichni spolupůsobí na rozvoji Těla Kristova, každý podle svého postavení a úkolů.“

I rozdíly, které Pán stanovil mezi údy svého těla, mají sloužit jednotě církve a jejímu poslání. „V církvi jsou totiž různé služby, ale jedno poslání. Apoštolům a jejich nástupcům svěřil Kristus úkol učit, posvěcovat a řídit jeho jménem a mocí. Avšak i laici, když se jim dostalo účasti na Kristově kněžském, prorockém a královském úřadě, plní v církvi i ve světě svůj podíl na poslání celého Božího lidu.“ Konečně jak z posvěcených služebníků, tak z laiků „pocházejí křesťané, kteří uskutečňováním evangelijních rad … se svým zvláštním způsobem zasvěcují Bohu a pomáhají církvi v jejím spásonosném poslání“.

Sám Kristus je původcem služby v církvi. On tuto službu ustanovil, dal jí pravomoc a poslání, zaměření a cíl: „K vedení a neustálému vzrůstu Božího lidu ustanovil Kristus Pán ve své církvi různé služby, které jsou určeny pro dobro celého Těla. Služebníci, kteří jsou vybaveni posvátnou mocí, slouží totiž svým bratřím, aby všichni, kteří patří do Božího lidu … dosáhli spásy.“

„Jak v něj mohou uvěřit, když o něm ještě neslyšeli? Jak o něm však mohou uslyšet bez hlasatele? Ale jak mohou hlásat, jestliže nebyli posláni?“ (Řím 10,14-15). Nikdo nemůže hlásat evangelium sám sobě, ani jednotlivec, ani společenství. „Víra je tedy z hlásání“ (Řím 10,17). Nikdo si nemůže sám dát zmocnění a poslání hlásat evangelium. Ten, koho Pán posílá, nemluví a nejedná ze své autority, nýbrž v síle autority Kristovy; nemluví ke společenství jako jeho člen, ale mluví k němu Kristovým jménem. Nikdo nemůže udělit sám sobě milost. Ta musí být dána a poskytnuta. To předpokládá, že existují služebníci milosti, které Kristus zplnomocnil a oprávnil. Od něho dostávají biskupové a kněží posláni a zmocnění [„posvátnou moc“] jednat „v osobě Krista, hlavy“, jáhni pak moc sloužit Božímu lidu v „diakonii“ liturgie, slova a lásky, ve společenství s biskupem a jeho sborem kněží. Tu službu, jejímž prostřednictvím ti, které Kristus poslal, vykonávají a dávají jako Boží dar to, co sami od sebe nemohou vykonat ani dát, církevní tradice nazývá „svátostí“. Církevní služba je udělována skrze zvláštní svátost.

Se svátostnou povahou takového církevního stavu je niterně spojen jeho služební charakter. Poněvadž služebníci zcela závisí na Kristu, který jim uděluje poslání i pravomoc, jsou opravdu „služebníci Krista“, podle příkladu toho, který pro nás dobrovolně na sebe vzal „přirozenost služebníka“ (Flp 2,7). Protože slova a milost, jejichž jsou služebníky, nepatří jim, nýbrž Kristu, a ten jim je svěřil pro druhé, stávají se dobrovolně služebníky všech.

KKC 934
„Z Božího ustanovení jsou někteří z křesťanů posvátnými služebníky, které právo nazývá duchovní; ostatní se nazývají laikové. Z obou skupin věřících pocházejí křesťané, kteří uskutečňováním evangelijních rad … se zvláštním způsobem zasvěcují Bohu a pomáhají církvi v jejím spásonosném poslání.“
KKC 935
Kristus posílá své apoštoly a jejich nástupce, aby hlásali víru a zakládali jeho království. Dává jim účast na svém poslání. Dostávají od něho moc jednat v jeho osobě.