BISKUPOVÉ zodpovídají za svěřenou místní církev a spoluzodpovídají za celou CÍRKEV. Svou autoritu vykonávají ve vzájemném společenství pro blaho celé církve pod vedením PAPEŽE. [886-887, 893-896]
​
KOMENTÁŘ
​BISKUPOVÉ musí být v prvé řadě APOŠTOLY – věrnými svědky Ježíše, který každého z nich osobně povolal do své blízkosti a svěřil mu poslání. Biskupové tak přinášejí Krista ostatním lidem a vedou lidi ke Kristu. To konají, když hlásají Boží slovo, slaví SVÁTOSTI a řídí svěřenou místní CÍRKEV. Biskup jako nástupce apoštolů vykonává svůj úřad mocí apoštolského zmocnění, není tedy jen jakýsi papežův pověřenec či pomocník. Avšak ve svém jednání postupuje v souladu s PAPEŽEM a pod jeho vedením.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 886 – 887
„Jednotliví biskupové jsou … viditelným zdrojem a základem jednoty ve svých místních církví.“ Jako takoví „vykonávají svou pastýřskou správu nad částí Božího lidu, která jim byla svěřena“; a v tom jim pomáhají kněží a jáhnové. Ale poněvadž jsou členy biskupského sboru, každý z nich se podílí na péči o všechny církve, a vykonávají ji především tím, že „dobře řídí vlastní církev jako díl všeobecné církve“, a tak přispívá „k dobru celého tajemného Těla, které je také tělem církví“. Taková péče se bude zvláště týkat chudých, pronásledovaných pro víru, jakož i misionářů, kteří působí ve všech končinách země.

Místní církve, které jsou si blízké a mají stejnorodou kulturu, vytvářejí církevní provincie nebo větší celky nazývané patriarchy nebo oblasti. Biskupové těchto seskupení se mohou shromáždit na synodech nebo provinčních koncilech. Podobně i biskupské konference mohou dnes mnohostranně a plodně přispívat k tomu, aby „sborové smýšlení nacházelo výraz v konkrétní realizaci“.

KKC 893 – 896
Biskup „je správcem milosti nejvyššího kněžství, především v eucharistii, kterou obětuje nebo dává obětovat kněžími, svými spolupracovníky. Eucharistie je totiž středem života místní církve. Biskup a kněží posvěcují církev svou modlitbou a svou prací, službou slova a udílením svátostí. Posvěcují ji svým příkladem, tím, že si nepočínají pánovitě vůči těm, kteří jsou jim svěřeni, ale že jsou „svému stádci vzorem“ (1 Petr 5,3), aby tak „spolu se stádcem, které jim bylo svěřeno, došli do věčného života“.

„Biskupové řídí svěřené místní církve jako zástupci a vyslanci Kristovi radou, přesvědčováním a příkladem, ale i autoritou a posvátnou mocí.“ Tu však mají používat jen k tomu, aby budovali společenství v duchu služby, který je duchem jejich Mistra.

„Moc, kterou vykonávají osobně Kristovým jménem, je vlastní, řádná a bezprostřední, i když její vykonávání je nakonec řízeno nejvyšší církevní autoritou.“ Ale biskupové nesmějí být považováni za náměstky papeže; řádná a bezprostřední papežova autorita nad celou církví autoritu biskupů neruší, ale naopak ji potvrzuje a hájí. Tuto autoritu je nutno vykonávat s celou církví pod vedením papeže.

Dobrý Pastýř bude vzorem a „formou“ pastýřského úřadu biskupa. Biskup, vědom si vlastních slabostí, „je schopen cítit s nevědomými a bloudícími. Ať neodmítá vyslechnout své poddané, které má v péči, jako pravé syny … Věřící pak mají lnout k biskupovi jako církev k Ježíši Kristu a jako Ježíš Kristus k Otci.“ „Následujte všichni biskupa, jako Ježíš [následuje] Otce, a kněžstvo následujte jako apoštoly; co se týká jáhnů, mějte k nim úctu jak k Božímu zákonu. Ať nikdo nekoná nic, co se týká církve, bez biskupa.“

KKC 938 – 939
Biskupové, ustanovení skrze Ducha svatého, jsou nástupci apoštolů. „Jednotliví biskupové jsou viditelný zdroj a základ jednoty ve svých místních církvích.“

Biskupové za pomoci svých spolupracovníků kněží a jáhnů mají povinnost učit ryzí víře, slavit bohoslužby, především eucharistii, a vést svou církev jako praví pastýři. K jejich úřadu patří také starostlivost o všechny církve, a to s papežem a pod jeho vedením.