Ke „společenství svátých“ patří všichni lidé, živí i zemřelí, kteří vložili veškerou svou naději v Ježíše a kteří k němu byli přivtěleni křtem. Protože tvoříme v Kristu jedno tělo, žijeme ve společenství zahrnujícím jak nebe, tak i zemi. [946-962]
​
KOMENTÁŘ
​Církev je větší a živější, než bychom často předpokládali. Patří do ní živí i zemřelí, ať ještě procházejí procesem očišťování, nebo už jsou v Boží slávě, známí i neznáni, velcí světci i docela nenápadní lidé. Můžeme si navzájem pomáhat bez ohledu na hranici smrti. Můžeme prosit o přímluvu své patrony nebo oblíbené světce, ale i své zesnulé příbuzné, o nichž věříme, že už jsou u Boha. A naopak svými přímluvami můžeme přispět na pomoc našim zemřelým blízkým, kteří ještě procházejí vlastním očištěním. Cokoliv jednotlivec vykoná nebo vytrpí pro Krista, připočítává se k prospěchu všech. Bohužel však zároveň opačně platí, že každý hřích toto společenství poškozuje. -» 126, 170, 179
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 946 – 962
Poté, co apoštolské vyznání víry vyslovilo „svatou církev obecnou“, k tomu dodává „společenství svatých“. Tento článek je jistým způsobem vysvětlením předchozího: „Co je církev, ne–li shromáždění všech svatých?“ Společenství svatých je právě církev.

„Protože všichni věřící tvoří jediné tělo, je dobro jedněch sdíleno druhými … Stejně tak je třeba věřit, že existuje sdílení dober v církvi. Nejdůležitějším údem je však Kristus, protože je hlava …Tím se Kristovo dobro sdílí všem údům; dochází k tomu prostřednictvím svátostí církve.“ „Jednota Ducha, jímž je církev oživována a řízena, působí, že všechno, co církev vlastní, je společné všem, kteří do ní patří.“

Výraz „společenství svatých“ má tedy dva úzce spjaté významy: „společenství se svatými věcmi [sancta]“ a „společenství mezi svatými osobami [sancti]“. „Sancta sanctis!“ — svaté věci svatým — ohlašuje celebrant ve většině východních liturgií při pozdvihování svatých darů před přijímáním. Věřící [sancti] jsou živeni Kristovým tělem a krví [sancta], aby rostli ve společenství Ducha svatého [koinónia] a předávali je světu.

Učedníci v prvotní jeruzalémské obci „setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách“ (Sk 2,42). Společenství ve víře. Víra věřících je víra církve přijatá od apoštolů; je to životní poklad, který se rozhojňuje sdílením.

Společenství svátostí. „Ovoce všech svátostí patří všem věřícím, kteří skrze tyto svátosti jsou jakoby svatými pouty svázáni a spojeni s Kristem; nejvíce se to uskutečňuje skrze křest, kterým jako branou se vstupuje do církve. Společenství svatých znamená tuto jednotu vytvořenou svátostmi … Výraz ‘společenství’ (communio) se hodí pro všechny svátosti, protože nás spojují s Bohem … mnohem přesněji se však vztahuje na eucharistii, která uskutečňuje toto společenství.“

Společenství charismat. Ve společenství církve Duch svatý „rozdává mezi věřící každého stavu také zvláštní milosti“ pro budování církve. A „ty projevy Ducha jsou … dány každému k tomu, aby mohl být užitečný“ (1 Kor 12,7).

„Měli všechno společné“ (Sk 4,32). „Opravdový křesťan nevlastní nic tak výlučně, že by to neměl považovat za společné všem, a proto má být vždy ochoten zmírnit nouzi strádajících bratří.“ Křesťan je správcem Pánova majetku.

Společenství lásky. Ve společenství svatých „žádný z nás nežije sám sobě ani neumírá sám sobě“ (Řím 14,7). „Trpí–li jeden úd, trpí s ním všechny ostatní údy, je-li některý úd vyznamenán, všechny ostatní údy se s ním radují. Vy jste Kristovo tělo a každý z vás jeho úd“ (1 Kor 12,26-27). „Láska nemyslí jen na sebe“ (1 Kor 13,5). I sebemenší náš čin, vykonaný s láskou, blahodárně působí na všechny v této solidárnosti se všemi lidmi, živými i mrtvými; tato solidárnost má svůj základ ve společenství svatých. Každý hřích škodí tomuto společenství.

Tři stavy církve. „Dokud Pán nepřijde ve své slávě a všichni andělé s ním, kdy také zničí smrt a všechno mu bude podřízeno, někteří jeho učedníci putují na zemi, jiní se po smrti očišťují, další jsou oslaveni a hledí ‘jasně na samého trojjediného Boha, jak je’“: „Všichni však — i když v různém stupni a různým způsobem — jsme navzájem spojeni v téže lásce k Bohu a k bližnímu a zpíváme týž hymnus slávy našemu Bohu. Neboť všichni, kdo jsou Kristovi a mají jeho Ducha, srůstají v jednu církev a v něm jsou navzájem propojeni.“

„Jednota poutníků s bratry zesnulými v Kristově pokoji se nijak nepřerušuje, ba podle stálé víry církve se ještě posiluje vzájemným sdílením duchovních hodnot.“

Přímluva svatých. „Nebešťané totiž tím, že jsou důvěrněji spojeni s Kristem, upevňují celou církev ve svatosti … neustále se za nás přimlouvají u Otce a podávají mu zásluhy, které získali na zemi skrze jediného prostředníka mezi bohem a lidmi, Ježíše Krista … Jejich bratrská péče o nás nám tedy vydatně pomáhá v naší slabosti.“ „Neplačte. Budu vám užitečnější po své smrti a budu vám pomáhat účinněji než za svého života.“ „V nebi se budu starat jen o to, abych konala dobro na zemi.“

Společenství se svatými. „Památku nebešťanů ctíme nejen pro jejich příklad, nýbrž ještě více proto, aby se jednota církve posilovala v Duchu uskutečňováním bratrské lásky. Vždyť jako nás přivádí blíže ke Kristu křesťanské společenství poutníků, tak nás i společenství se svatými spojuje s Kristem. Z něho — jako ze zdroje a hlavy — pramení všechny milosti a život Božího lidu.“ „Kristu se klaníme, protože je Boží Syn, zatímco mučedníky právem uctíváme jakožto učedníky a napodobitele Pána pro jejich svrchovanou oddanost jejich Králi a Mistrovi; a kéž je dáno i nám, abychom se stali jejich společníky a spoluučedníky!“

Společenství se zemřelými. „Putující církev uznala bez váhání toto společenství celého tajemného Těla Ježíše Krista, a proto už od prvních dob křesťanského náboženství konala památku zesnulých s velkou úctou a obětovala za ně modlitby, neboť ‘svatá a spasitelná je myšlenka modlit se za zemřelé, aby byli osvobozeni od hříchu’ (2 Mak 12,46).“ Naše modlitba jim může nejen pomáhat, ale může jim umožnit, aby jejich přímluva za nás byla účinná.

… v jedné Boží rodině. My všichni totiž „jsme Boží děti a tvoříme jednu rodinu v Kristu, odpovídáme nejhlubšímu povolání církve a už předem máme podíl na liturgii dovršené slávy, když se máme vzájemně rádi a společně chválíme Nejsvětější Trojici“.

Církev je „společenství svatých“: Tento výraz označuje na prvním místě „svaté věci“ [sancta] a především eucharistii, která „představuje a působí jednotu věřících, kteří tvoří jedno tělo v Kristu“.

Tento výraz také označuje společenství „svatých osob“ [sancti] v Kristu, který !zemřel za všechny!, takže co každý koná nebo trpí v Kristu a pro Krista, prospívá všem.

„Věříme ve společenství všech věřících v Krista, těch, kteří putují po této zemi, i zesnulých, kteří procházejí vlastním očištěním, i blažených v nebi. Ti všichni tvoří jedinou církev. A věříme, že v tomto společenství je nám nápomocná milosrdná láska Boha a jeho svatých, kteří stále ochotně slyší naše modlitby.“