Očistec, který si lidé často představují jako určité místo, je stavem. Kdo zemře v Boží milosti (tedy v pokoji s Bohem a s lidmi), avšak potřebuje ještě očistit, než se může zahledět na Boha tváří v tvář, prochází očistcem. [1030-1031]
​
KOMENTÁŘ
​Když Petr zradil Ježíše, Pán se obrátil a pohlédl na Petra a Petr vyšel a hořce se rozplakal“ – prožil pocit jako v očistci. Takový očistec čeká pravděpodobně většinu z nás v okamžiku naší smrti: Pán na nás s láskou pohlédne – a my pocítíme sžíravý stud a bolestnou lítost kvůli svému zlému nebo „pouze“ neláskyplnému jednání. Teprve po této očišťující bolesti budeme schopni se setkat v nezkalené nebeské radosti s jeho milujícím pohledem.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 1030 – 1031
Ti, kdo umírají v Boží milosti a přátelství, ale nejsou dokonale očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, jsou po smrti podrobeni očišťování, aby dosáhli svatosti nutné ke vstupu do nebeské radosti.

Církev nazývá toto konečné očišťování vyvolených očistcem; to je něco úplně jiného než trest zavržených. Církev formulovala nauku víry o očistci zvláště na florentském a tridentském sněmu. Církevní tradice mluví, s odvoláním na některé texty Písma, o očistném ohni: „Co se týká některých lehkých hříchů, je třeba věřit, že před posledním soudem je očistný oheň; vždyť ten, který je pravda, říká, že jestliže se někdo rouhá Duchu svatému, nebude mu odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím (Mt 12,32). Z tohoto tvrzení se odvozuje, že jisté viny mohou být odpuštěny v tomto věku, ale jiné v budoucím věku.“