Peklo je stav věčného oddělení od Boha, absolutní nepřítomnost lásky. [1033-1037]
​
KOMENTÁŘ
​Ten, kdo vědomě a ze svobodné vůle zemře v těžkém hříchu, aniž by litoval, a kdo navždy odmítne milosrdnou, odpouštějící Boží lásku, sám se vylučuje ze společenství s Bohem a s blaženými. Nevíme, jestli se skutečně najde někdo, kdo by v okamžiku smrti pohlédl do tváře absolutní Lásce a stále ještě by dokázal říkat „ne“. Naše svoboda ovšem připouští takové rozhodnutí. Ježíš nás varuje, abychom se neuzavírali bídě jeho bratří a sester, jelikož by nás takové jednání mohlo od něho navždy odloučit. „Potom řekne i těm po levici: ‚Pryč ode mne, vy zlořečení… Cokoliv jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali'“ (Mt 25,41.45).
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 1033 – 1037
Nemůžeme být spojeni s Bohem, jestliže se svobodně nerozhodneme milovat ho. Avšak nemůžeme milovat Boha, jestliže těžce hřešíme proti němu, proti svému bližnímu a proti sobě samým: „Kdo nemiluje, zůstává ve smrti. Každý, kdo nenávidí svého bratra, je vrah — a víte, že žádný vrah nemá v sobě trvalý a věčný život“ (1 Jan 3,14-15). Náš Pán nás upozorňuje, že budeme od něho odděleni, jestliže nepřispějeme na pomoc chudým a maličkým v jejich nouzi: jsou totiž jeho bratry. Zemřít ve smrtelném hříchu, aniž by byl smyt lítostí, a nepřijmout milosrdnou Boží lásku, to znamená zůstat navždy odděleni od Boha v důsledku našeho svobodného rozhodnutí. A tento stav konečného sebevyloučení ze společenství s Bohem a s blaženými je označován slovem „peklo“.

Ježíš často mluví o „pekle“, o „neuhasitelném ohni“, vyhrazeném tomu, kdo až do konce života odmítá uvěřit a obrátit se, tam mohou zahynout jak duše, tak tělo. Ježíš ohlašuje přísnými slovy, že „pošle své anděly, ti posbírají z jeho království … ty, kdo dělají nepravosti, a uvrhnou je do ohnivé pece“ (Mt 13,41-42), a že vynese rozsudek: „Pryč ode mne, vy zlořečení, do věčného ohně!“ (Mt 25,41).

Církev ve svém učení potvrzuje existenci pekla i jeho věčnost. Duše těch, kteří umírají ve stavu smrtelného hříchu, sestupují ihned po smrti do pekla, kde snášejí pekelné tresty, „věčný oheň“. Hlavním trestem pekla je věčné odloučení od Boha, neboť pouze v Bohu může mít člověk život a štěstí, pro které byl stvořen a po nichž touží.

Výpovědi Písma svatého a nauka církve o pekle jsou výzvou k odpovědnosti, s níž má člověk užívat své svobody se zaměřením na svůj věčný osud. Současně jsou i naléhavou výzvou k obrácení: „Vejděte těsnou branou. Neboť prostorná je brána a široká cesta, která vede k záhubě, a mnoho je těch, kdo tamtudy vcházejí. Jak těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málo je těch, kdo ji najdou“ (Mt 7,13-14). „Protože však neznáme den ani hodinu, je třeba, jak nás napomíná Pán, stále bdít, abychom si po skončení svého jediného pozemského života zasloužili přijít s ním ke svatební hostině a přidružit se k požehnaným, a ne, aby nám bylo rozkázáno jako špatným a lenivým služebníkům odejít do věčného ohně, do vnější temnoty, kde ‘bude pláč a skřípění zubů’.“

Bůh nikoho předem neurčuje, že půjde do pekla; to je následek svobodného odvrácení od Boha (smrtelný hřích), v němž se setrvává až do konce. V eucharistické bohoslužbě a v každodenních modlitbách věřících církev prosí o milosrdenství Boha, který „nechce, aby někdo zahynul, naopak chce, aby se všichni dali na pokání“ (2 Petr 3,9): „Přijmi tedy milostivě, Bože, oběť svých služebníků i celé své rodiny … Dej našim dnům svůj řád a mír. Vysvoboď nás od věčné záhuby a připočti k zástupu vyvolených.“