Není to Bůh, kdo zatracuje člověka. Je to člověk sám, kdo odmítá milosrdnou Boží lásku a kdo se dobrovolně připravuje o (věčný) život tím, že se sám vylučuje ze společenství s Bohem. [1036-1037]
​
KOMENTÁŘ
​Bůh touží po společenství i s tím posledním hříšníkem; přeje si, aby se všichni obrátili a byli zachráněni. Avšak Bůh stvořil člověka svobodného a respektuje jeho rozhodnutí. Ani Bůh sám si nemůže lásku vynucovat. Jako milující je „bezmocný“, pokud si někdo místo nebe zvolí peklo.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 1036 – 1037
Výpovědi Písma svatého a nauka církve o pekle jsou výzvou k odpovědnosti, s níž má člověk užívat své svobody se zaměřením na svůj věčný osud. Současně jsou i naléhavou výzvou k obrácení: „Vejděte těsnou branou. Neboť prostorná je brána a široká cesta, která vede k záhubě, a mnoho je těch, kdo tamtudy vcházejí. Jak těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málo je těch, kdo ji najdou“ (Mt 7,13-14). „Protože však neznáme den ani hodinu, je třeba, jak nás napomíná Pán, stále bdít, abychom si po skončení svého jediného pozemského života zasloužili přijít s ním ke svatební hostině a přidružit se k požehnaným, a ne, aby nám bylo rozkázáno jako špatným a lenivým služebníkům odejít do věčného ohně, do vnější temnoty, kde ‘bude pláč a skřípění zubů’.“

Bůh nikoho předem neurčuje, že půjde do pekla; to je následek svobodného odvrácení od Boha (smrtelný hřích), v němž se setrvává až do konce. V eucharistické bohoslužbě a v každodenních modlitbách věřících církev prosí o milosrdenství Boha, který „nechce, aby někdo zahynul, naopak chce, aby se všichni dali na pokání“ (2 Petr 3,9): „Přijmi tedy milostivě, Bože, oběť svých služebníků i celé své rodiny … Dej našim dnům svůj řád a mír. Vysvoboď nás od věčné záhuby a připočti k zástupu vyvolených.“