Věříme v jednoho Boha ve třech osobách (-»Trojice). „Bůh není samota, nýbrž dokonalé společenství“ (Benedikt XVI., 22. května 2005). [232-236, 249-256, 261, 265-266]
KOMENTÁŘ
Křesťané se nemodlí ke třem různým bohům, nýbrž k jedinému Bohu Otci, Synu a Duchu svátému. To, že je Bůh trojjediný, nám sdělil Ježíš Kristus: on, Syn, hovoří o svém Otci v nebi („Já a Otec jedno jsme“ – Jan 10,30). Modlí se k němu a dává nám svého svátého Ducha, který je láskou Otce a Syna. Proto jsme byli pokřtěni „ve jménu Otce i Syna i Ducha svátého“ (Mt 28,19).
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
KKC 232-236
Křesťané jsou křtěni „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ (Mt 28,19). Před křtem odpovídají „Věřím“ na trojí otázku, kterou se od nich žádá, aby vyznali svou víru v Otce, Syna i Ducha svatého: „Víra všech křesťanů má svůj základ v Trojici.“
Křesťané jsou křtěni „ve jménu“, a nikoliv „ve jménech“ Otce i Syna i Ducha svatého; je totiž jen jeden Bůh, všemohoucí Otec a jeho jednorozený Syn a Duch svatý: Nejsvětější Trojice.
Tajemství Nejsvětější Trojice je hlavní tajemství víry a křesťanského života. Je to tajemství Boha, jaký je sám o sobě. Toto tajemství je tedy zdrojem všech ostatních tajemství víry; je světlem, které je osvěcuje. Je to nejzákladnější a nejpodstatnější učení v „hierarchii pravd“ víry. „Celé dějiny spásy nejsou ničím jiným než dějinami různých cest a prostředků, kterými jediný a pravý Bůh: Otec, Syn a Duch svatý, se zjevuje, smiřuje a spojuje se sebou lidi, kteří se odvracejí od hříchu.“
V tomto odstavci bude krátce vyloženo, jakým způsobem bylo zjeveno tajemství Nejsvětější Trojice (II), jak církev formulovala učení víry o tomto tajemství (III) a konečně jak skrze božská poslání Syna a Ducha svatého Bůh Otec uskutečňuje svůj „dobrotivý plán“ stvoření, vykoupení a posvěcení (IV).
Církevní otcové rozlišují mezi „teologií“ a „ekonomií“; prvním termínem označují tajemství vnitřního života trojjediného Boha a druhým všechna Boží díla, jimiž se Bůh zjevuje a sdílí svůj život. Skrze „ekonomii“ je nám zjevena „teologie“; ale též „teologie“ zase osvětluje celou „ekonomii“. Boží díla zjevují, kým je Bůh sám v sobě; a naopak tajemství jeho vnitřního bytí osvětluje chápání všech jeho děl. Podobně je tomu i mezi lidskými osobami. Osoba se projevuje svými činy, a čím lépe známe nějakou osobu, tím lépe chápeme její činy.
KKC 249-256
Zjevená pravda o Nejsvětější Trojici byla od počátku kořenem živé víry církve, hlavně skrze křest. Nachází svůj výraz v křestním vyznání víry formulovaném v kázání, v katechezi a v modlitbě církve. Podobné formulace se již objevují v apoštolských spisech, jako např. tento pozdrav, který přijala liturgie mše svaté: „Milost Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství svatého Ducha, s vámi se všemi“ (2 Kor 13,13).
Církev se během prvních staletí snažila mnohem jasněji formulovat svou trinitární víru, ať již proto, aby prohloubila své chápání víry, nebo aby víru bránila proti bludům, které ji překrucovaly. To bylo úkolem prvních koncilů, kterým pomáhalo teologické bádání církevních otců a které se opíraly o smysl křesťanského lidu pro víru.
Pro vyjádření článku víry o Trojici musela církev vyvinout vlastní terminologii s pomocí pojmů filosofického původu: „podstata“, „osoba“ nebo „hypostaze“, „vztah“, atd. Tím však nepodřídila víru lidské moudrosti, ale dala nový, neobvyklý smysl těmto převzatým termínům, určeným napříště také k tomu, aby vyjadřovaly nevýslovné tajemství, které „nekonečně převyšuje všechno, co jsme v naší lidské omezenosti schopni pochopit“.
Církev používá termínu „podstata“(substance), někdy také „bytnost“ (essence) či „přirozenost“ (natura), aby označila božské bytí v jeho jednotě; termínu „osoba“ nebo „hypostasis“, aby pojmenovala Otce, Syna a Ducha svatého v jejich skutečném, vzájemném rozlišení; termínu „vztah“ (relace), aby označila skutečnost, že rozlišení mezi božskými osobami tkví v tom, v jakém poměru je každá k ostatním.
Trojice je jedna. Nevyznáváme tři bohy, nýbrž jednoho Boha ve třech osobách: „soupodstatnou Trojici“. Božské osoby se nedělí o jediné božství, nýbrž každá z nich je úplně celý Bůh: „Otec je všechno to, co je Syn, Syn všechno to, co je Otec, Otec a Syn všechno to, co je Duch svatý, totiž jediný Bůh, podle své přirozenosti.“ „Každá ze tří osob je onou skutečností, totiž podstatou, bytností nebo božskou přirozeností.“
Božské osoby jsou od sebe skutečně odlišné. „Bůh je jediný, ale ne osamocený.“ „Otec“, „Syn“ a „Duch svatý“ nejsou pouhá jména, označující způsoby božského bytí, nýbrž osoby skutečně odlišné: „Syn není Otec, Otec není Syn a Duch svatý není Otec nebo Syn.“ Liší se od sebe navzájem vztahy svého původu: „Je to Otec, který plodí, Syn, který je plozen, Duch svatý, který vychází.“ Božská jednota je trojjediná.
Božské osoby jsou ve vzájemném vztahu. Skutečná, vzájemná odlišnost božských osob, protože božskou jednotu nedělí, spočívá výhradně ve vzájemných vztazích: „Ve jménech osob, která vyjadřují vztah, se Otec vztahuje k Synovi, Syn k Otci, Duch svatý k oběma; nicméně, mluvíme-li z hlediska vztahu o těchto třech osobách, přece věříme v jedinou přirozenost či podstatu“. Vždyť v nich „je všechno jedno tam, kde není žádný protiklad vztahů“. „Pro tuto jednotu je Otec celý v Synovi, celý v Duchu svatém; Syn je celý v Otci, celý v Duchu svatém; Duch svatý je celý v Otci, celý v Synovi.“
KKC 261
Tajemství Nejsvětější Trojice je ústřední tajemství víry a křesťanského života. Jen Bůh sám je může dát poznat tím, že se zjevuje jako Otec, Syn a Duch svatý.
KKC 265-266
Skrze křestní milost „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ (Mt 28,19) jsme povoláni k tomu, abychom měli účast na životě Nejsvětější Trojice, zde na zemi v temnotě víry a po smrti ve věčném světle.
„Toto je však katolická víra, že uctíváme jednoho Boha v Trojici a Trojici v jednotě, aniž bychom směšovali osoby či rozlučovali podstatu: jiná je totiž osoba Otce, jiná Syna, jiná Ducha svatého; jediné je však božství, rovná sláva a stejná věčná velebnost Otce a Syna a Ducha svatého.“