Pokřtít znamená ponořit. Svým křtem se Ježíš noří do hlubin hříchu celého lidstva. Tak ustanovil znamení. Aby nás spasil od našich hříchů, ponoří se jednoho dne do smrti, ale mocí svého Otce bude znovu vzkříšen k životu. [535-537, 565]
​
KOMENTÁŘ
​Hříšníci – vojáci, nevěstky, celníci – přicházeli zdaleka k prorockému křtiteli Janovi, protože toužili přijmout „křest pokání, aby jim byly odpuštěny hříchy“ (Lk 3,3). Ježíš tento křest nepotřeboval, protože byl bez hříchu. To, že se dal pokřtít, ukazuje na dvě skutečnosti: Ježíš na sebe bere naše hříchy. Křest chápe jako předzvěst svého utrpení a vzkříšení.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 535-537
Počátkem Ježíšova veřejného života je jeho křest od Jana v řece Jordánu. Jan hlásal „křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy“ (Lk 3,3). Přichází zástup hříšníků, celníků a vojáků, farizeů, saduceů a nevěstek a dávají se od něho pokřtít. „A tu se objeví Ježíš.“ Křtitel váhá, Ježíš naléhá: přijímá křest. Vtom Duch svatý v podobě holubice sestupuje na Ježíše a „hlas z nebe“ říká: „To je můj milovaný Syn.“ Tak se Ježíš ukázal („Epifanie“) jako Mesiáš Izraele a Boží Syn.

Při křtu Ježíš přijal a zahájil své poslání trpícího služebníka. Dává se započítat mezi hříšníky; už je „Boží beránek, který snímá hříchy světa“ (Jan 1,29); už předjímá „křest“ své krvavé smrti. Již přichází, „aby zcela splnil Boží vůli“ (Mt 3,15); plně se podřizuje vůli svého Otce: přijímá z lásky křest smrti na odpuštění našich hříchů. Na toto přijetí odpovídá Otcův hlas, kterým projevuje celé své zalíbení ve svém Synu. Duch, kterého má Ježíš v plnosti od samého početí, nyní na něm spočine. Ježíš pak bude zdrojem Ducha pro všechno lidstvo. Při Ježíšově křtu „se otevřelo nebe“ (Mt 3,16), které kdysi uzavřel Adamův hřích, a vody jsou posvěceny sestoupením Ježíše a Ducha svatého jako předzvěst nového stvoření.

Křtem je křesťan svátostně připodobněn Ježíši, který svým křtem předjímá svou smrt a své vzkříšení; křesťan má vstoupit do tohoto tajemství pokorného ponížení a pokání, má s Ježíšem sestoupit do vody, aby spolu s ním vystoupil a znovu se narodil z vody a z Ducha, aby se v Synu stal milovaným synem Otce a „žil novým životem“ (Řím 6,4). „Křtem sestupme do hrobu společně s Kristem, abychom mohli také spolu s ním vstát z mrtvých; sestupme s ním, abychom mohli spolu s ním vystoupit; vystupme s ním, abychom mohli být v něm oslaveni.“ „Všechno, co se událo v Kristu, nám dává pochopit, že po ponoření do vody na nás z výše sestupuje Duch svatý a že se stáváme Božími dětmi, protože si nás hlas Otce osvojil.“

KKC 565
Ježíš je od počátku svého veřejného života, ve chvíli svého křtu „služebníkem“, který je zcela zasvěcen vykupitelskému dílu, jež se naplní ve „křtu“ jeho utrpení.