Ano. Avšak pouze tehdy, když prostřednictvím slavnostního církevního aktu („ex cathedra“) vyhlašuje dogma neboli závazné rozhodnutí v otázkách učení víry a mravů. Neomylný charakter mohou mít také rozhodnutí biskupského kolegia ve společenství s papežem, která se týkají otázek učení víry, například rozhodnutí ekumenického koncilu. [888-892]
​
KOMENTÁŘ
​PAPEŽOVA neomylnost se netýká jeho mravní integrity a inteligence. Ve své podstatě je neomylná jen církev jako celek, protož Ježíš jí zaslíbil Ducha svátého, který ji zachovává v pravdě a stále hlouběji ji do pravdy uvádí. Jakmile je popírána nebo mylně vykládána nějaká samozřejmá pravda víry, vyhrazuje si církev poslední slovo, kterým definitivně vyhlašuje, co je špatné a co správné. Papež jako nástupce svátého Petra a první mezi BISKUPY má pravomoc vyhlásit pravdu víry podle tradice hlásání církve, aby se jednou provždy předkládala věřícím jako „jistá pravda k věření“. Papež vyhlásí dogma. Dogma proto nesmí přinášet po obsahové stránce nic „nového“. Dogma bývá vyhlašováno jen velice vzácně. Poslední je z roku 1950.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 888 – 892
Biskupové se svými pomocníky, kněžími, „mají především povinnost hlásat všem Boží evangelium“, podle příkazu Pána. „Jsou zvěstovatelé víry, kteří přivádějí ke Kristu nové učedníky; jsou také autentičtí, tj. Kristovou autoritou obdaření učitelé.“

Kristus, který je pravda, chtěl, aby se jeho církev podílela na jeho neomylnosti, a tak ji uchoval v čistotě víry předané apoštoly. Skrze „nadpřirozený smysl víry“ se Boží lid „pevně drží víry“ pod vedením živého učitelského úřadu církve.

Poslání učitelského úřadu je vázáno na definitivní povahu smlouvy, kterou Bůh uzavřel v Kristu se svým lidem; musí jej uchránit před úchylkami a ústupky a zaručit mu objektivní možnost vyznávat bez omylu ryzí víru. Pastýřský úkol učitelského úřadu je tedy zaměřen na bdělost, aby Boží lid zůstával v pravdě, která osvobozuje. Kristus vybavil pastýře pro tuto službu charismatem neomylnosti ve věcech víry a mravů. Toto charisma se může vykonávat několikerým způsobem.
„Tato neomylnost přísluší římskému biskupovi, hlavě biskupského sboru, z jeho úřadu, když s konečnou platností vyhlašuje nauku o víře a mravech jako nejvyšší pastýř a učitel všech věřících křesťanů, který své bratry utvrzuje ve víře … Církvi přislíbenou neomylnost má také biskupský sbor, když s Petrovým nástupcem vykonává nejvyšší učitelský úřad“ především na ekumenickém koncilu. Když církev prostřednictvím svého nejvyššího učitelského úřadu předkládá něco „k věření jako zjevené od Boha“ a jako Kristovo učení, „jsou věřící povinni … k takovému výroku vnitřně přilnout náboženskou poslušností“. Tato neomylnost sahá tak daleko, jak sahá poklad božského zjevení.

Božská pomoc je kromě toho poskytována i nástupcům apoštolů, kteří učí ve společenství s Petrovým nástupcem, a zvláštním způsobem římskému biskupovi, pastýři celé církve, když předkládají při řádném výkonu učitelského úřadu učení, které přispívá k lepšímu pochopení zjevení ve věcech víry a mravů, přestože nedojdou k neomylnému rozhodnutí a nevysloví se „definitivním způsobem“. Toto autentické učení mají věřící „přijímat s úctou … a … upřímně“; i když se takové přijímání liší od souhlasu víry, je nicméně jeho prodloužením.