Slovem AMEN na konci vyznání víry říkáme své bezvýhradné „ano“ ke všemu, co jsme vyznali, že věříme, a stáváme se tak svědky víry. Ten, kdo říká „amen“, radostně a svobodně přitakává Božímu působení ve stvoření a jeho spáse.
​
KOMENTÁŘ
​Hebrejské slovo „amen“ vychází ze skupiny slov, která označuje jak „víru“, tak i „pevnost, spolehlivost a věrnost“. „Ten, kdo říká omen, jako by stvrzoval podpisem“ (sv. Augustin). Toto neomezené „ano“ můžeme vyslovovat jedině díky tomu, že se nám Ježíš prokázal svou smrtí a zmrtvýchvstáním jako věrný a spolehlivý. On sám je vtělené lidské „ano“ ke všem Božím zaslíbením, a stejně tak je konečným Božím „ano“ k nám lidem.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 1061 – 1065
Vyznání víry, stejně jako poslední kniha Písma svatého, končí hebrejským slovem amen. Často je nalézáme na konci modliteb Nového zákona. Také církev končí své modlitby slovem amen.

V hebrejštině má „amen“ stejný kořen jako slovo „věřit“. Tento kořen vyjadřuje pevnost, spolehlivost, věrnost. Chápeme tedy, proč „amen“ může vyjadřovat jak věrnost Boha vůči nám, tak naši důvěru k němu.

U proroka Izaiáše nalézáme výraz „Bůh pravdy“, doslova „Bůh (slova) amen“, to je Bůh, který je věrný slibům: „Kdo se bude na zemi žehnat, bude se žehnat při věrném Bohu“ (Iz 65,16). Náš Pán užívá často výrazu „amen“, někdy zdvojené, aby podtrhl věrohodnost svého učení, svou autoritu založenou na Boží pravdě.

Závěrečné „amen“ v Krédu tedy přebírá a potvrzuje jeho úvodní slovo „věřím“. Věřit znamená říci „amen“ ke slovům, k příslibům, k Božím přikázáním, znamená naprosto důvěřovat tomu, který je „amen“ nekonečné lásky a dokonalé věrnosti. Každodenní křesťanský život bude tedy „amen“ k „věřím“ vyznání víry našeho křtu: „Vyznáním víry ať je pro tebe zrcadlem. Dívej se do něho, abys viděl, zda věříš všechno, o čem prohlašuješ, že to věříš. A denně se raduj ze své víry.“

Sám Ježíš Kristus je „amen“ (Zj 3,14). Je konečné „amen“ Otcovy lásky k nám; bere na sebe a přivádí k plnosti naše „amen“ Otci: „Všechna Boží zaslíbení našla v něm svoje ‘ano’. Proto skrze něho voláme ‘amen’ k Boží slávě“ (2 Kor 1,20): Skrze něho a s ním a v něm je tvoje všechna čest a sláva, Bože, Otče všemohoucí, v jednotě Ducha svatého, po všechny věky věků. AMEN!

Na konci času Bůh obnoví celý vesmír, tj. promění ho v „nové nebe a novou zemi“. Zlo už nebude mít moc a ztratí svou přitažlivost. Vykoupení budou hledět na Boha tváří v tvář – jako přátelé. Jejich touha po míru a po spravedlnosti bude naplněna. Blažené patření na Boha se stane pramenem jejich štěstí. Trojjediný Bůh bude přebývat v jejich středu a setře jim každou slzu z očí: už nebude smrt, zármutek, nářek ani trápení. [1042-1050, 1060]
​
KOMENTÁŘ
​
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 1042 – 1050
Na konci času dojde Boží království své plnosti. Po všeobecném soudu budou spravedliví navždy kralovat s Kristem, oslaveni na těle i na duchu, a i samotný vesmír bude obnoven: „Církev … bude dovršena teprve v nebeské slávě, až přijde čas, kdy bude všechno obnoveno. Pak bude s lidským pokolením dokonale v Kristu obnoven celý svět, který je těsně spojen s člověkem a jeho prostřednictvím dosahuje svého cíle.“

Tuto tajemnou obnovu, která přemění lidstvo i svět, nazývá Písmo svaté „novým nebem a novou zemí“ (2 Petr 3,13). Konečně se uskuteční Boží úmysl, „že sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na zemi“ (Ef 1,10).

V tomto novém vesmíru, v nebeském Jeruzalémě, bude Bůh přebývat mezi lidmi. „Setře jim každou slzu z očí: nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest už nebude, protože co dříve bylo, pominulo“ (Zj 21,4).

Co se týká člověka, bude v tomto dovršení konečně zcela uskutečněna jednota lidského pokolení, kterou chtěl Bůh již od stvoření, a ustanovil putující církev v dějinách „jakoby svátostí“ této jednoty. Ti, kteří budou spojeni s Kristem, vytvoří společenství vykoupených, „svaté město“ Boží (Zj 21,2), „choť Beránkovu“ (Zj 21,9). Toto společenství už nebude zraňováno hříchem, necudnostmi, sobectvím, které ničí nebo zraňují pozemské společenství lidí. Blažené patření, v němž se bude Bůh nevyčerpatelným způsobem otevírat vyvoleným, bude nevysychajícím pramenem věčného štěstí míru a vzájemného sdílení.

Pokud jde o vesmír, zjevení potvrzuje hluboké spojení osudu hmotného světa a člověka: „Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti … Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení … Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud. A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme … vykoupení našeho těla“ (Řím 8,19-23).

Také viditelný vesmír je tedy určen k tomu, aby byl přeměněn, „aby i sám svět, obnovený ve svém prvotním stavu, byl už bez jakékoliv překážky ve službách spravedlivých“ tím, že se bude podílet na jejich oslavení ve vzkříšeném Ježíši Kristu.

„Neznáme čas, kdy dospěje ke svému konci země a lidstvo, ani způsob přeměny vesmíru. Tento viditelný svět zohyzděný hříchem sice pomine, ale dostává se nám poučení, že Bůh připravuje nový příbytek, novou zemi, ve které přebývá spravedlnost a jejíž blaženost naplní a převýší všechny touhy lidského srdce po pokoji.“

„Očekávání nové země však nesmí oslabit, nýbrž spíše povzbudit úsilí o zvelebení této země, kde roste tělo nové lidské rodiny, která již může poskytnout jakýsi nástin nového věku. I když je třeba pečlivě rozlišovat pozemský pokrok od růstu Kristova království, má přesto tento pokrok pro Boží království veliký význam, pokud přispívá k lepšímu uspořádání lidské společnosti.“

„Neboť … všechny tyto dobré plody přírody i našeho přičinění, které jsme v Duchu Páně a podle jeho příkazu zde na zemi rozmnožili, potom opět nalezneme, avšak očištěné od každé skvrny, ozářené a přetvořené, až Kristus odevzdá Otci věčné a všeobecné království.“ Pak bude Bůh „všechno ve všem“ (1 Kor 15,28), ve věčném životě: „Skutečný a pravý život je Otec, který skrze Syna vylévá v Duchu svatém své dary na všechny, nevyjímaje žádného. A z jeho milosrdenství se i nám lidem dostalo nepomíjejícího zaslíbení věčného života.“

KKC 1060
Na konci časů dosáhne Boží království své plnosti. Pak budou spravedliví kralovat s Kristem na věky, oslaveni v těle i v duši, a i sám hmotný vesmír bude proměněn. Bůh pak bude „všechno ve všem“ (1 Kor 15,28), ve věčném životě.

Konečný nebo také poslední SOUD se uskuteční na konci času, až Pán Ježíš znovu přijde. „Ti, kdo konali dobro, budou vzkříšeni k životu, kdo páchali zlo, budou vzkříšeni k odsouzení“ (Jan 5,29). [1038-1041, 1058-1059]
​
KOMENTÁŘ
​Až se Pán Ježíš znovu vrátí ve slávě, ozáří nás veškeré jeho světlo. Pravda otevřeně vystoupí na denní světlo: naše myšlenky, skutky, náš vztah k Bohu a k lidem – už nic z toho nepůjde ukrýt. Poznáme konečný smysl stvoření, pochopíme podivuhodné Boží cesty k naší spáse a konečně dostaneme odpověď na otázku, jak to, že zlo mohlo mít tolik moci, když jediným skutečně mocným je Bůh. Poslední soud je zároveň naším soudem. Zde se rozhodne, jestli budeme vzkříšeni k věčnému životu, nebo navždy zůstaneme odděleni od Boha. Na ty, kteří si zvolili život, vloží Bůh ještě jednou svou stvořitelskou ruku. V novém těle (srov. 2 Kor 5,1) budou navždy žít k Boží slávě a budou ho chválit tělem i duší. -» 110-112, 157
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 1038 – 1041
Vzkříšení všech mrtvých, „spravedlivých i nespravedlivých“ (Sk 24,15), bude předcházet poslednímu soudu. Bude to „hodina, kdy všichni v hrobech uslyší … hlas [Syna člověka] a vyjdou: ti, kdo konali dobro, budou vzkříšeni k životu, kdo páchali zlo, budou vzkříšeni k odsouzení“ (Jan 5,28-29). Tehdy Kristus přijde „ve slávě a s ním všichni andělé … a budou před něj shromážděny všechny národy. A oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, kozly po levici … A ti půjdou do věčného trápení, spravedliví však do věčného života“ (Mt 25,31-33.46).

Před Kristem, který je pravda, bude s konečnou platností odhalena pravda o vztahu každého člověka k Bohu. Poslední soud jasně ukáže, až do nejmenších důsledků, dobro, které každý vykonal nebo opomenul vykonat během svého pozemského života: „Všechno zlo, které špatní lidé páchají, je zaznamenáno, aniž o tom vědí. V den, kdy Bůh nebude mlčet (Ž 50,3) … se obrátí k ničemníkům a řekne jim: ‘Já jsem umístil na zemi své chudé pro vás. Já, jejich hlava, jsem seděl na nebi po pravici svého Otce, ale na zemi mé údy mívaly hlad. Kdybyste obdarovali mé údy, váš dar by došel až k hlavě. Když jsem umístil své chudé na zemi, ustanovil jsem je vašimi poslíčky, aby donášeli vaše dobré skutky do mého pokladu: vy jste nic nevložili do mých rukou, proto také u mne nic nemáte.’“

Poslední soud nastane ve chvíli Kristova slavného návratu. Jen Otec zná jeho hodinu a den; on sám rozhodne, kdy má přijít. Skrze svého Syna Ježíše tehdy pronese své konečné slovo nad celými dějinami. Poznáme poslední smysl celého díla stvoření a celé ekonomie spásy a pochopíme obdivuhodné cesty, po kterých Boží prozřetelnost vedla každou věc k jejímu poslednímu cíli. Poslední soud ukáže, že Boží spravedlnost vítězí nad všemi nespravedlnostmi spáchanými jeho tvory a že Boží láska je silnější než smrt.

Poselství posledního soudu volá k obrácení, pokud Bůh ještě lidem dává „dobu příhodnou, den spásy“ (2 Kor 6,2. Vnuká svatou Boží bázeň. Podněcuje k úsilí o spravedlnost Božího království. Hlásá „blaženou naději“ (Tit 2,13) na návrat Pána, který „přijde v onen den, aby došel slávy ve svých věřících a aby na sebe soustředil obdiv u všech, kdo víru přijali (2 Sol 1,10).

KKC 1058 – 1059
Církev se modlí, aby se nikdo neztratil: „Pane, nedopusť, abych se kdy odloučil od tebe.“ Je-li pravda, že se nikdo sám nemůže spasit, je také pravda, že Bůh „chce, aby se všichni lidé zachránili“ (1 Tim 2,4), a že u něho „je možné všechno“ (Mt 19,26).

„Svatá římská církev věří a pevně vyznává, že v den posledního soudu se všichni lidé objeví se svými těly před Kristovým soudem, aby vydali počet ze svých skutků.“