V církvi jsou laici a duchovní (-» klérus). Jako Boží děti mají tutéž důstojnost. Jsou pověřeni rovnocennými, i když rozdílnými úkoly. Posláním laiků je v celém světě budovat Boží království. S nimi působí zasvěcení nositelé úřadu (duchovní), jimž je svěřena služba řídit církev, vyučovat a posvěcovat. V obou stavech pak existují křesťané, kteří se zvláštním způsobem dávají Bohu k dispozici v čistotě, chudobě a poslušnosti (např. řeholníci). [871-876, 934, 935]
​
KOMENTÁŘ
​Úkolem každého křesťana je vydávat svědectví evangeliu vlastním životem. Bůh však vede každého člověka zvláštní cestou. Jedny posílá jako LAIKY, aby v rodině a v povolání budovali Boží království uprostřed světa. Ve křtu a v BIŘMOVÁNÍ jim k tomu uděluje potřebné dary Ducha svátého. Jiným svěřuje pastýřskou službu; mají vést, vyučovat a posvěcovat jeho lid. Na tento úkol si nikdo nemůže činit nárok zvláštního rozhodnutí; pověřit jím může jen Pán, který uděluje povolanému člověku ve svátosti kněžského svěcení pro tuto cestu svou božskou sílu. Takový člověk proto může jednat z Kristovy moci a může udělovat SVÁTOSTI. -» 259
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 871 – 876
„Křesťané jsou lidé, kteří byli křtem vtěleni do Krista, stali se Božím lidem, a z toho důvodu jsou účastni, každý svým způsobem, Kristova úřadu kněžského, prorockého a královského; podle svého vlastního postavení jsou povoláni k poslání, které svěřil Bůh církvi, aby je plnila ve světě.“

„Na základě znovuzrození v Kristu jsou si všichni křesťané skutečně rovni co do důstojnosti i činnosti. Na základě této rovnosti všichni spolupůsobí na rozvoji Těla Kristova, každý podle svého postavení a úkolů.“

I rozdíly, které Pán stanovil mezi údy svého těla, mají sloužit jednotě církve a jejímu poslání. „V církvi jsou totiž různé služby, ale jedno poslání. Apoštolům a jejich nástupcům svěřil Kristus úkol učit, posvěcovat a řídit jeho jménem a mocí. Avšak i laici, když se jim dostalo účasti na Kristově kněžském, prorockém a královském úřadě, plní v církvi i ve světě svůj podíl na poslání celého Božího lidu.“ Konečně jak z posvěcených služebníků, tak z laiků „pocházejí křesťané, kteří uskutečňováním evangelijních rad … se svým zvláštním způsobem zasvěcují Bohu a pomáhají církvi v jejím spásonosném poslání“.

Sám Kristus je původcem služby v církvi. On tuto službu ustanovil, dal jí pravomoc a poslání, zaměření a cíl: „K vedení a neustálému vzrůstu Božího lidu ustanovil Kristus Pán ve své církvi různé služby, které jsou určeny pro dobro celého Těla. Služebníci, kteří jsou vybaveni posvátnou mocí, slouží totiž svým bratřím, aby všichni, kteří patří do Božího lidu … dosáhli spásy.“

„Jak v něj mohou uvěřit, když o něm ještě neslyšeli? Jak o něm však mohou uslyšet bez hlasatele? Ale jak mohou hlásat, jestliže nebyli posláni?“ (Řím 10,14-15). Nikdo nemůže hlásat evangelium sám sobě, ani jednotlivec, ani společenství. „Víra je tedy z hlásání“ (Řím 10,17). Nikdo si nemůže sám dát zmocnění a poslání hlásat evangelium. Ten, koho Pán posílá, nemluví a nejedná ze své autority, nýbrž v síle autority Kristovy; nemluví ke společenství jako jeho člen, ale mluví k němu Kristovým jménem. Nikdo nemůže udělit sám sobě milost. Ta musí být dána a poskytnuta. To předpokládá, že existují služebníci milosti, které Kristus zplnomocnil a oprávnil. Od něho dostávají biskupové a kněží posláni a zmocnění [„posvátnou moc“] jednat „v osobě Krista, hlavy“, jáhni pak moc sloužit Božímu lidu v „diakonii“ liturgie, slova a lásky, ve společenství s biskupem a jeho sborem kněží. Tu službu, jejímž prostřednictvím ti, které Kristus poslal, vykonávají a dávají jako Boží dar to, co sami od sebe nemohou vykonat ani dát, církevní tradice nazývá „svátostí“. Církevní služba je udělována skrze zvláštní svátost.

Se svátostnou povahou takového církevního stavu je niterně spojen jeho služební charakter. Poněvadž služebníci zcela závisí na Kristu, který jim uděluje poslání i pravomoc, jsou opravdu „služebníci Krista“, podle příkladu toho, který pro nás dobrovolně na sebe vzal „přirozenost služebníka“ (Flp 2,7). Protože slova a milost, jejichž jsou služebníky, nepatří jim, nýbrž Kristu, a ten jim je svěřil pro druhé, stávají se dobrovolně služebníky všech.

KKC 934
„Z Božího ustanovení jsou někteří z křesťanů posvátnými služebníky, které právo nazývá duchovní; ostatní se nazývají laikové. Z obou skupin věřících pocházejí křesťané, kteří uskutečňováním evangelijních rad … se zvláštním způsobem zasvěcují Bohu a pomáhají církvi v jejím spásonosném poslání.“
KKC 935
Kristus posílá své apoštoly a jejich nástupce, aby hlásali víru a zakládali jeho království. Dává jim účast na svém poslání. Dostávají od něho moc jednat v jeho osobě.

CÍRKEV se nazývá apoštolská, protože je založena na -» APOŠTOLECH, zachovává jejich tradici a je vedena jejich nástupci. [857-860, 869, 877]
​
KOMENTÁŘ
​Ježíš povolal apoštoly jako své nejbližší spolupracovníky. Byli jeho očitými svědky. Po svém zmrtvýchvstání se jim mnohokrát zjevil. Daroval jim Ducha svátého a rozeslal je jako své zplnomocněné vyslance do celého světa. V rodící se církvi byli zárukou jednoty. Své poslání a zplnomocnění předali vkládáním rukou svým nástupcům, biskupům. Tak se to děje podnes a tento postup se nazývá apoštolská posloupnost.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 857 – 860
Církev je apoštolská, protože je založena na apoštolech, a to v trojím smyslu: — byla a zůstává vybudována na „základě apoštolů“ (Ef 2,20), svědků, které s misijním posláním rozeslal sám Kristus; — s pomocí Ducha, který v ní přebývá, střeží a předává učení, cenný poklad, zdravá slova, která slyšela od apoštolů; — až do návratu Krista je i nadále poučována, posvěcována a vedena apoštoly, díky jejich nástupcům v pastorálním poslání: biskupskému sboru, „jenž má na pomoc kněze, spolu s Petrovým nástupcem a nejvyšším pastýřem církve“. „Ty … Pastýř věčný: svůj lid nikdy neopouštíš a skrze svaté apoštoly jej ustavičně chráníš; vždyť v pastýřích, kteří podle tvé vůle vedou tvou církev, je uprostřed nás tvůj Syn.“

Ježíš je poslán Otcem. Na začátku své veřejné činnosti „zavolal k sobě ty, které sám chtěl … A ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat“ (Mk 3,13-14). Od té chvíle budou jeho „poslaní“ [to je význam řeckého termínu „apostoloi“]. V nich Ježíš pokračuje ve svém poslání: „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás“ (Jan 20,21). Jejich služba je tedy pokračováním jeho poslání: „Kdo vás přijímá, mne přijímá,“ říká Dvanácti (Mt 10,40).

Ježíš připojuje apoštoly k poslání, které dostal od Otce. Jako „Syn nemůže sám ze sebe konat nic“ (Jan 5,19.30), ale dostává všechno od Otce, který ho poslal, tak ti, které Ježíš posílá, nemohou bez něho dělat nic, od něho dostávají příkaz k misijnímu poslání a moc je vykonat. Kristovi apoštolové tedy vědí, že Bůh je učinil způsobilými „sloužit nové smlouvě“ (2 Kor 3,6), že je učinil „Božími služebníky“ (2 Kor 6,4), „Kristovými vyslanci“ (2 Kor 5,20), „Kristovými služebníky a správci Božích tajemství“ (1 Kor 4,1).

V poslání apoštolů je jeden nepřenosný prvek: být vyvolenými svědky Pánova vzkříšení a základy církve. V jejich poslání je však i jeden prvek trvalý. Kristus jim totiž slíbil, že s nimi zůstane až do skonání věků. „Božské poslání, které svěřil Kristus apoštolům, bude trvat až do konce světa, neboť evangelium, které mají předávat, je pro církev ve všech dobách zdrojem veškerého života. Proto se apoštolové v této hierarchicky uspořádané společnosti postarali o ustanovení svých nástupců.

KKC 869
Církev je apoštolská: je zbudována na pevných základech: na dvanácti Beránkových apoštolech; je nezničitelná; je neomylně uchovávána v pravdě; Kristus ji řídí prostřednictvím Petra a ostatních apoštolů, přítomných v jejich nástupcích, papeži a biskupském sboru.

KKC 877
Stejně tak je svátostné povaze církevní služby vlastní, že má kolegiální charakter. Vždyť Pán Ježíš hned na počátku své veřejné činnosti ustanovil Dvanáct, kteří „byli zárodky nového Izraele a zároveň počátkem posvátné hierarchie“. Byli společně vyvoleni a také jsou společně posláni; jejich bratrské spojení bude sloužit bratrskému společenství všech věřících a bude jakýmsi odleskem a svědectvím společenství božských osob. Proto každý biskup vykonává svou službu v rámci biskupského sboru, ve spojení s římským biskupem, nástupcem svatého Petra a hlavou sboru; kněží vykonávají svou službu v rámci diecézního kněžstva, pod vedením svého biskupa.

Církev respektuje všechno, co je na jiných NÁBOŽENSTVÍCH dobrého a pravdivého. Ctí a podporuje svobodu vyznání jako jedno ze základních lidských práv. Přesto si je vědoma toho, že Ježíš Kristus je jediným Spasitelem všech lidí. On jediný je „cesta, pravda a život“ (Jan 14,6). [841-845, 846-848]
​
KOMENTÁŘ
​Každý, kdo hledá Boha, je nám křesťanům blízký. Zvláštní stupeň „příbuzenství“ vnímáme k muslimům. Také islám, stejně jako židovství, patří k monoteistickým NÁBOŽENSTVÍM. Muslimové také uctívají Boha Stvořitele a uznávají Abraháma jako praotce své víry. Korán považuje Ježíše za velkého proroka, jeho Matku Marii za matku proroka. Církev učí, že lidé, kteří bez vlastního zavinění neznají Krista a jeho církev, ale upřímně hledají Boha a žijí podle hlasu svého svědomí, dosáhnou věčné spásy. Kdo však poznal, že Ježíš Kristus je „cesta, pravda a život“, a přece ho nechce následovat, nenalezne spásu jinou cestou.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 841 – 845
Vztahy církve k muslimům. „Plán spásy se však vztahuje i na ty, kteří uznávají Stvořitele, a mezi nimi především na muslimy, kteří prohlašují, že se drží víry Abrahámovy, a klaní se jako my Bohu jedinému, milosrdnému, který bude v poslední den lidi soudit.“

Pouto církve s nekřesťanskými náboženstvími je především společný původ a společný cíl lidského pokolení: „Všechny národy tvoří přece jedno společenství, mají jeden původ, protože Bůh dal všemu lidstvu přebývat na celém povrchu země. Mají také jeden poslední cíl, Boha. Jeho prozřetelnost, projevy jeho dobroty a spasitelné úmysly se vztahují na všechny lidi, dokud vyvolení nebudou sjednocení ve Svatém městě.“

Církev uznává, že v jiných náboženstvích je hledání ještě „v mlhavých stopách a obrazech“ neznámého, ale blízkého Boha, „vždyť všem dává život, dech a všechno … a chce, aby všichni lidé byli spaseni“. Proto církev všechno „dobré a pravdivé považuje za přípravu na evangelium, za dar od Boha, jenž osvěcuje každého člověka, aby nakonec měl život“.

Avšak lidé ve svém náboženském chování ukazují také své meze a chyby, které v nich znetvořují Boží obraz: „Často ovšem lidé, oklamaní Zlým, upadli do pošetilých myšlenek, zaměnili Boží pravdu za lež a sloužili raději tvorům než Stvořiteli, anebo žijí a umírají na tomto světě bez Boha a jsou vydáni napospas krajnímu zoufalství.“

Právě proto, aby znovu shromáždil všechny své děti, rozptýlené a zbloudilé kvůli hříchu, Otec chtěl svolat celé lidstvo v církvi svého Syna. Církev je místo, kde lidstvo má znovu najít jednotu a spásu. Je „usmířeným světlem“. Je lodí, která „s napjatými plachtami Pánova kříže pod vanutím Ducha svatého bezpečně pluje v tomto světě“; podle jiného obrazu, který rádi užívali církevní otcové, je Noemovou archou, která jediná zachraňuje před potopou.

KKC 846 – 848
Jak se má rozumět tomuto tvrzení, které často opakovali církevní otcové? Je–li formulováno kladně, znamená, že veškerá spása pochází od Krista–hlavy skrze církev, která je jeho tělem: „Posvátný sněm … na základě Písma svatého a tradice učí, že tato putující církev je nutná ke spáse. Neboť jedině Kristus je prostředník a cesta ke spáse a on se pro nás stává přítomným ve svém těle, církvi. On sám výslovným zdůrazněním nutnosti víry a křtu potvrdil zároveň i nutnost církve, do které lidé vstupují křtem jako branou. Proto by nemohli být spaseni ti lidé, kteří vědí, že Bůh prostřednictvím Ježíše Krista založil církev jako nezbytnou, a přesto by nechtěli do ní vstoupit anebo v ní vytrvat.“

Toto tvrzení se nevztahuje na ty, kteří bez vlastní viny neznají Krista a církev: „Věčné spásy mohou dosáhnout všichni, kdo bez vlastní viny neznají Kristovo evangelium a jeho církev, avšak s upřímným srdcem hledají Boha a snaží se pod vlivem milosti skutečně plnit jeho vůli, jak ji poznávají z hlasu svědomí.“

„Bůh si může cestami, které jsou známy jen jemu, přivést lidi, kteří bez vlastní viny neznají evangelium, k víře, bez níž se mu nelze líbit, přesto však připadá církvi povinnost a zároveň i svaté právo hlásat evangelium“ všem lidem.